Příběh: Bobrová

Krk se mu stáhl, když vdechl tu vůni.

Byla to směs hnijícího dřeva a vlhké země, jako by někdo vymetl komory podzemí a nechal je tam hníst. Bobrík, syn starého rybáře z Bobrové, si přitiskl k nosu rukáv a přemýšlel, zda to byl chyba, že přišel. Ale otec mu řekl: *„Když tam někdo zmizí, musíš jít. Nebo to budeš litovat.“* A on litovat uměl.

Před třemi zimami se tu ztratil Jindřich z Křižanova, mladší syn pana Hrabiše, který měl hrad Valy spravovat. Nikdo neřekl, že by ho unesli, nebo že by uprchl. Jednoho dne prostě odešel na lov s lučištníky a nikdy se nevrátili. Jenom jeho koně, bílý jako sníh, stál u potoka se strhnutou uzdou. A v kožišině na sedle chyběl jediný bobří ocásek – ten, který mu dala jeho matka jako ochranu.

Bobrík se plazil po okraji valů, kde ještě před sto lety stály věže. Dnes tu byly jen vykopané jámy, jako by je někdo vyhrabal zespodu. *„Kdo by tu chtěl kopat, když je hrad prázdný?“*, zamumlal si. Ale pak uviděl stopy. Čerstvé. Kola vozu, který tu neměl co dělat.

„Kdo jsi?“ ozval se ze stínu.

Bobrík se rozběhl, nohy mu plály přes kořeny a kameny. Za ním se ozvaly kroky – dvě páry. Ale když se otočil, nikdo tam nebyl. Jenom se mu zdálo, že slyšel šeptat: *„Neseber si nic. Nic, co by ses neměl vzít.“*

Vrátil se k okraji lesa, kde ho čekal otec s rozžehnutým loučím. *„Co jsi našel?“*

„Nikoho,“ lehl. *„Ale něco tam bylo. Jako by je tam ještě někdo držel.“*

Otec vyplivl do trávy. *„To je místo, kde lidé mizí, když se na ně podívají příliš dlouho. Tvoje matka mi říkala, že když utečeš do lesa, bobři ti vykopou hrob. Ale ty jsi ještě malý, abys věděl, že to nejsou bobři. Jsou to ti, co tu zůstanou.“*

Bobrík se probral v noci. Někdo mu stál nad hlavou a díval se na něj. *„Proč jsi přišel?“*, zeptal se hlas, který zněl jako kámen pod botou.

„Hledám Jindřicha,“ odpověděl Bobrík a ani se neotřásl. *„Vrátil se?“*

Hlas zmlkl. Potom se ozval znovu, ale teď to bylo jako echo z hlubokého studně: *„Někteří se vracejí. Ale nikdy nejsou ti samí.“*

Ráno byl na místě jen Bobríkův plášť, roztržený na kousky, jako by ho něco tahalo zespodu. A v kapse ležel jediný bobří ocásek – ten, který mu otec nikdy nedal.

Když se Bobrík vrátil do vesnice, nikdo mu nevěřil. Říkali, že si to vymyslel, že je to jen dětská hrůza. Ale otec ho vzal stranou a ukázal mu na starý klíč, který měl schovaný pod deskou. *„Ten byl v Jindřichově kožišině. A teď ho máš ty.“*

„Co to znamená?“ zeptal se Bobrík.

Otec se podíval na les, kde se hrad Valy ještě tyčil jako stín. *„Znamená to, že někdo tam stále žije. A že tě chce, aby ses vrátil.“*

Bobrík se nikdy nevrátil. Ale když lidé z Bobrové šli na jaře k rybníku Kaňovec, někdy viděli na valech stín, který se hýbal jako voda. A když se podívali blíž, byl tam jenom Bobríkův plášť, roztrhaný na kousky, a v trávě ležel klíč, který nikdo neznal.

A když se na něco příliš dlouho podívali, zmizeli i oni.