Příběh: Bolkov
Královské oko v kameni
Pálilo. Tím pachem spáleného masa a kožešin, který se vznášel nad skalami jako dým z podsvětí, a v něm něco dalšího – sladké, jako by se v ohni pekl med. Jindřich z Bolkova stál na okraji útesu a díval se dolů, kde se mezi kameny plížil někdo, kdo neměl právo být zde. *Nebyl to jeho muž.*
„Kdo jsi?“ jeho hlas se ztratil ve větru, který neseplachtil plameny ohňů v táboře pod hradbami. Odpověď přišla okamžitě – ne slovy, ale krokem. Krokem, který nepatřil k žádnému z jeho strážců. Muž vystoupil z temnoty mezi balvany jako stín, který se náhle naučil chodit. Jeho tvář byla zakrytá kapucí, ale Jindřich poznal tu postavu. *Poznal ty ruce.*
„Ty…“ vydechl, prsty se mu zaryly do dřeva meče. „Ty jsi měl ležet v hrobě.“
Mrtvý rytíř se zastavil. „A ty jsi měl být mrtvý dřív,“ odsekal hlasem, který zněl jako kování v ohni. „Ale někdo ti dal šanci. Já šanci neměl.“
V táboře dole se ozval náhlý křik. Někdo spatřil plameny, které se náhle vzplály na hradbě – tam, kde stál Jindřich. Ale on už nedběl. Jeho zrak byl upřen na muže v kapuci, který pomalu zdvihl ruku. Na prstech leskly se stopy popela, jako by je někdo právě vytáhl z ohňové jámy.
„Co chceš?“ Jindřichova ruka se pohybovala k meči, ale nevytrhla ho. Bál se, že by se mu třásla.
„Vrátit si to, co je mé.“ Muž se usmál. „Ty jsi ukradl mé jméno, mé právo, mé…“ Zmlkl. V jeho očích, které se teď odhalily, se zrcadlilo něco, co Jindřich zná – bolest. Ale i něco jiného. *Pýcha.* „Ty jsi zabil toho, kdo tu byl před tebou. A já přišel, abych zabil tebe.“
Větrný náraz náhle uhasil plameny na hradbě. Temnota se snesla jako černý plášť. Jindřich ucítil, jak mu ledový dech někoho jiného fouká do krku. Muž v kapuci se nehnul. Ale jeho stín – ten se začal rozšiřovat po zemi, jako by se z něj valila nějaká tmavá tekutina.
„Poslyš mě,“ zašeptal mrtvý rytíř. „Tady nepatříš. Nikdy nepatřil. Ty jsi jen náhoda. Jako ten hrad.“
Jindřich se otočil. Za nimi, v hlubokém stínu mezi zbytky věže, se něco hýbalo. Nebylo to zvíře. Nebylo to ani člověk. Bylo to jako by se ze stěn vynořovala sama hrubá, nepravidelná tvář kamene – a oči se mu rozsvítily.
„On tě volá,“ pronesl muž v kapuci. „A já mu přinesu to, co chce.“
Poslední věc, kterou Jindřich slyšel, byl zvuk lámavého dřeva – jako by se někdo rozbil o skálu. Potom ticho. A pak – krok. Jeden. Blízko. Příliš blízko.
Když se Jindřich probral, ležel na zemi mezi rozbitými kameny. Jeho meč byl pryč. Tábor dole ho volal, ale jeho hlas zněl daleko, jako by ho odděloval nejen prostor, ale i čas. Když se pokusil vstát, jeho noha se propadla do něčeho měkkého. Když se podíval dolů, spatřil jen vlastní stín – a v něm, jako by byl vyryty do kamene, tvar meče.
Ale ne jeho.
Dnes, když procházíš kolem zatopeného lomu u Bolkova, pozoruj, jak se voda v některých dnech zbarví do červena. Někdo tam ještě hoří.