Příběh: Boží muka v Jaroslavicích u kostela svatého Jiljí
„Kde jsi to schoval, ty blázne! Kde je ten svitek?!“
Mikuláš tasil meč a špička oceli mu třesala se před nosem, zatímco se v prachu cesty u kostela svatého Jiljí převaloval muž v potrhaném rouchu. Cizinec, kterého místní zvali jen bratrem z východu, se smál. Byl to tichý, chraplavý smích, který zněl jako drcení suchých listů. Vzduchem se nesla těžká vůně pálící se smůly a vlhkého kamene z blízkých zdí.
Mikuláš, zástupce místního šlechtice, neznášil víc. Ten cizinec přišel do Jaroslavic před měsícem, bez koně, bez peněz, jen s jednou koženou truhličkou. Od té doby se v obci šířily pověsti o věcech, které by neměly existovat. Říkalo se, že dokáže předpovědět smrt každého, kdo projde kolem kamenného sloupu, který zde stál jako němý svědek víry.
„Hleď výš, rytíři,“ vydechl cizinec a ukázal prstem na Boží muka. „Pravda není v papíře, ale v kameni. Vepsala se do něj vteřinu, kdy se čas zastavil.“
Mikuláš ho prudce popadl za límec a přitlačil ho k chladnému povrchu památníku. Kámen byl ledový, přestože slunce pálilo do klobuku. V tu chvíli se stalo něco, co Mikuláš nedokázal pojmout rozumem. Cizinec přestal bojovat. Jeho tělo ztuhlo, oči se vyvalily a z úst mu vytekla tenká nitka bílé pěny. Ale ruka, kterou stále držel u základny Božích muk, začala svítit. Nebylo to světlo svíce ani odlesk slunce. Byl to pulzující, modravý žár, který pronikal samotným kamenem.
Rytíř v šoku pustil roucho a ustoupil. Viděl, jak se modrá záře zcizince přelévá do žulového sloupu, jako by kámen nasával život z člověka. Cizinec klesl k zemi, mrtvý, s výrazem hlubokého klidu na tváři. Mikuláš se třesoucím prstem dotkl místa, kde předvteřinou ještě žárlo světlo. Kámen byl teď horký, téměř žhavý, a v jeho hloubi, hluboko pod povrchem, spatřil pohyb. Něco tam bylo uvězněno. Něco, co vypadalo jako lidské oko, které na něj zevnitř kamene hledělo.
V panice začal Mikuláš křičet na stráže, aby přišli. Ale když se po několika minutách objevili ostatní vojáci a kněz z kostela svatého Jiljí, modré světlo zmizelo. Tělo cizince leželo v prachu, ale kámen byl opět studený a hladký. Žádné oko, žádná záře, žádný svitek.
Mikuláš se však změnil. Z mužského hrdiny se stal stínem samotného sebe. Každý večer, až utichla vesnice a z hradu vedoucí schody se zahalily do mlhy, stával u Božích muk. Stával tam hodiny, v tichosti, a přiložil ucho k kameni. Tvrdil, že slyší šepot. Nebyl to hlas člověka, ale tisíce hlasů najednou, které mu vyprávěly o dnech, které teprve přijdou, a o lidech, kteří dávno odešli.
Jednou nocí, kdy měsíc zakryly husté mraky, Mikuláš zmizel. Zůstal po něm jen meč, položený pečlivě na základnu památníku. Místní našli jen jeho boty, které stály vedle sebe, jako by je někdo prostě vyzul z nohou, které se vteřinu poté rozplyly v prachu.
Kněz nechal místo obvarovat modlitbami, ale tajemství zůstalo vytesáno hlouběji než jakýkoli kříž. Lidé v Jaroslavicích dodnes věří, že ten, kdo se v tichu přione s kamenem, může uslyšet odpověď na otázku, kterou si nikdy neodvážil položit nahlas.
Kdo dnes přiloží ruku k těmto mukám, možná pocítí ten stejný zvláštní chlad, který v hloubce skrývá tajemství dvou zmizelých mužů.