Příběh: boží muka v Nymburské ulici

Prach u kopyta koně nebyl suchý, ale těžký, lepkavý, jako by země upíjela krev a ne dávno upadlou dešťovou vodu. Václav z Častolovic zastavil koňku těsně u sloupu, kde cesta z Poděbrad do Nymburka zakulhávala do hluboky, a neproto, že by potřeboval odpočinout. Potřeboval vidět, zda je výklenek stále prázdný.

Slunce viselo nízko za zády, zlatavě prosvítalo hrubou strukturu pískovce, osmihranný stopec zakončený jehlanitou stříškou bez kříže. Bez ozdoby. Jako by tvůrce zapomněl dokončit práci, nebo ji nedokončil úmyslně. Václav si přitáhl kožuchu k krku — vlna potlačila vůni potu a kožešiny, ale do nosu mu vzal pach starého mastného grows a suchého mechu, co se drtil v úzké šťavě výklenku.

— Nechte to — zakřekl z temnoty podél plotu hřbitova, kde se skryla postava v černém klobouku, ruky zakřížené na prsou.

Václav neobrátil hlavu. Znal ten hlas. Znal i to, že pán z Pardubic nechodí po silnicích bez důvodu.

— Obraz tu nebyl ani včera — odpověděl Václav, hlas hrubý od chlazených rýh. — Ani před třemi dny, kdy jsem sem jel s vozem plným slámy.

— A přece — muž z klobouku krokem vystoupil na okraj cesty, boty mu skřely v jílu. — Před třemi dny byl. A před týdnem nebyl. A zítra bude zase. Tak to chodí už padesát let, co si to pamatuji.

Václav se otočil v sedle. Světlo padlo do tváře muže — pletené vrásky, brada posetá šedou, oči jasné, neúprosné. Byl to Jan, starosta hřbitovního bratrstva, ten co klíče od brany nosil u pasu na řetězu a modlil se nad každým novým hrobem dřív, než se zakopal.

— Co za obraz? — zeptal se Václav, ač věděl, že se nezeptat nemůže. — Panna Marie? Ježíšek? Kříž?

Jan se usměl, ale ústa se mu nehybla.

— Nikdy jsem ho neviděl celý. Jen stíny. Když slunce zapadne právě takto — ukázal prstem k západu, kde hory žněly v popelu — tak se v výklenku objeví tvář. Ženská. Ne Maří. Mladá. S vlasy rozpuštějí, co jí vítaji ve víru, ačkoliv vzduch stojí.

— Blbosti — Václav sklopil brýle, které nosil jen pro čtení listin, a sundal je nosem dolů. — Kámen je kámen. Prázdný výklenek je prázdný výklenek.

— Pak se podívej — Jan nehybnul. — Podívej se teď. Předtím, než slunce zapadne za ten dub u křížku.

Václav pohlédl. Nechtěl. Ale ruka mu sama vytáhla z kapsy koženou pouzdro s lupou, kterou si koupil v Praze u Brillova syna, a přiložil ji k óku. Pískovec byl v blízkosti poraněn časem, dutiny po měchácích, praskliny, co zaplnil mech a lišejníky. A v horní části výklenku, tam, kde kámen tvořil příkop hluboký jen pár prstů — tam nic nebylo. Jen stín. A prach.

— Není tam nic — řekl Václav, lupu schovává. — Jsi starý, Jane. Vidíš duchy v kameří.

— Ne v kameří — Jan položil ruku na chladnou plochu podstavce, dlany přiložené k pískovci, jako by cítil tep. — V tom, co kámen pamatuje. Tato boží muka není znamení cesty, Václave. Je to razítko. Každý, kdo sem přijde s čistým úmyslem, najde prázdno. Kdo přijde s vinou — najde tvář.

— A ty jsi sem přišel s čím?

Jan se neodpověděl. Jen se otočil a šel k hřbitovní bráně, klobouk hluboko v táhlo, boty tiché v suché trávě. Brána zadreveněla za ním, zvuk zámku zněl jako výstřel.

Václav zůstal sedět na koni, sám na rozcestí, kde cesta do Nymburka utíká do temnoty lesa a ta do Poděbrad k zámku s věžmi, co se dotýkají mraků. Koňka zachraptěla, neklidně tlačila kopytem. On cítil, jak mu teče po zádech pot, ač byla zima. Vytažil z kapsy drobnou voskovku a perýško, napsal na okraj listiny: *15./listopadu/1587 — výklenek prázdný. Jan tvrdí, že se mění. Zkontroluji zítra o stejnou hodinu.*

Zítra nepřišel. Příští den ho zadržela horečka, třetí den zima, čtvrtý cesta do Prahy za lékařem, co mu nechal jen hořkou omáčku a radu: *nejíte maso v pátek, pane, a modlete se k Panně Marii.*

Když se vrátil po týdnu, byl prosinec. Sněh zakryl stopu, zakryl i sloup, jen jehlanitá stříška vyčnívala jako zub z bílého ústa. Václav zastavil ve stejném místě. Koňka dýchala, páry z nostrilů se motaly do mrazu.

Výklenek byl prázdný.

Ale v pískovci, těsně pod okrajem stříšky, tam, kde kámen končil a začínalo nebe, byla vysecena nová stopa. Ne obraz. Ne kříž. Jen jeden řádek, hluboký třetinu prstu, rovný, jako by ho uřízl nůž:

*NEHLEDEJ.*

Václav nesklouzl z koně. Seděl, dokud mu nezkrutily prsty v rukávcích, dokud se mu nezačaly třást rameny. Pak vzal lupu, přiložil k óku a četl to znovu. A zase. A zase.

Slunce zapadalo. Stín se protáhl po silnici, dotkl se jeho bot, stoupal po koženém sapéru, po kožuchu, po tváři. V výklenku se objevil pohyb. Ne tvář. Ne stín. Jen světlo — úzký, ostrý paprsek, co proklouzl mezi mraky a udeřil přímo do dutiny, rozsvítil ji zuvnitř, jako by kámen hořel.

Václav zavřel oči.

Když je otevřel, byl sloup zase jen sloup. Pískovec. Mech. Prázdný výklenek. A v sněhu pod ním, kde Jan stál týden předtím, byla jen jedna stopa boty. Vedoucí pryč. Do lesa. Nikam.

Koňka zaryčela. Václav ji neklidnil. Jen seděl a díval se na ten jeden řádek v kameni, co nikdo jiný neuvidí, dokud se nepostaví přesně sem, přesně teď, a nepoloží ruku na chladný kámen a nezeptá se: *Proč já?*