Příběh: Boží muka (Valtice)
Prsty převora Petronia Válka se třásly, když přejížděl po rozpukané omítce, ze které se sypal prach jako suchá kůže starce. Vedle něj stál bratr Martin Macek a v dlaních svíral hrubý vlněný provaz, kterým chtěli podepřít nakloněný kříž na vrcholu stavby. Vzduch byl těžký, prosycený pachem vlhké hlíny a dozrávajících hroznů z okolních vinic, přestože bylo teprve jaro. Petronius najednou ztuhl. Z nitra dutiny, kde měla v ideálním případě sídlit pouze prázdnota nebo hnízdo ptáků, se ozvalo tiché, rytmické klepání. Bylo to kovové, studené, jako když někdo drobnou mincí naráží na kámen.
Martin Macek udělal krok zpět, jeho obličej ztratil veškerou barvu. Petronius se naklonil k úzkému výklenku, kde kdysi stávala soška. Uvnitř nebyla tma. Místo toho tam zářilo slabé, namodralé světlo, které se odráželo od vnitřních stěn jako hladina rybníka v měsíční noci. Převor vsunul ruku do otvoru. Místo chladného kamene narazil na něco, co bylo horké a pulzovalo jako živé srdce. Vytáhl dlaň a v ní svíral granátové jablko vytesané z kamene, které však nebylo chladné. Bylo vřelé, jako by právě vypadlo z pece. Na jeho povrchu, přímo pod křížem, se v tu chvíli začaly pod očima obou mužů vykreslovat drobné rýhy. Písmo. Nebyla to latina, kterou znali, ani žádný z jazyků, kterými mluvili bratři v konventu. Byly to znaky, které se proplétaly jako kořeny stromů.
Klepání ustalo. V tu chvíli se z dálky, od cesty směrem k Úvalům, ozval zvuk koňských kopyt, ale když se oba muži podívali na cestu, byla prázdná. Prach se nezvířil, žádný vůz se neblížil, přesto zvuk kopyt sílil, až se otřásala zem pod jejich nohama. Petronius sevřel kámen v dlani tak pevně, až mu zbělely klouby. Cítil, jak se mu do kůže vypaluje obraz šesticípé hvězdy. Martin Macek se pokřižoval a pokusil se ustoupit, ale nohy měl jako přibité k zemi.
Vzduch se náhle ochladil tak prudce, že se oběma mužům vyvalila z úst pára. Z výklenku, který byl před chvílí prázdný, vyvstal stín. Nebyla to postava, spíše jen zhoustnutí vzduchu, které mělo tvar lidské dlaně. Tato neviditelná dlaň se pomalu, neúprosně natahovala k Petroniově ruce. Převor cítil, jak se mu prsty samy otevírají, jako by mu někdo cizí dával příkaz, který jeho vlastní vůle nedokázala zlomit. Granátové jablko se vykutálelo z jeho dlaně, ale nedopadlo na zem. Zůstalo levitovat ve vzduchu, otočilo se kolem své osy a samo zapadlo zpět do výklenku, přesně do středu, jako by tam odjakživa patřilo.
Světlo okamžitě zhaslo. Kopyta utichla. Zůstalo jen ticho, ve kterém bylo slyšet, jak v dálce v lese zařízl pták. Petronius se podíval na svou dlaň. Kůže byla rudá, jako by se dotkl žhavého železa, a uprostřed dlaně měl vypálenou značku hvězdy. Martin Macek beze slova odložil provazy a začal kráčet směrem ke klášteru, aniž by se ohlédl. Petronius tam zůstal stát. Věděl, že tu věc, kterou právě vložili zpět do stěny, nemůže nikdo z lidí vlastnit. Pokusil se ji vyjmout, ale kámen byl nyní pevně spojen s podkladem, jako by byl součástí samotné stavby od počátku věků.
Když se po letech, v dobách, kdy už klášter patřil komunistům a okolí zarůstalo trním, lidé pokoušeli sošky z výklenků vyndat, vždy narazili na stejný odpor. Kámen se nehnul, ani když do něj bušili kladivy. Místní lidé z Valtic si dodnes vyprávějí, že v noci, kdy je měsíc v úplňku, granátové jablko na božích mukách u cesty do Úval začne znovu hřát. A kdo prý přiloží ucho ke kameni, uslyší rytmické klepání, jako by někdo zevnitř zkoušel, jestli už nastal čas vyjít ven. Značka na převorově dlani zmizela až v den jeho smrti, ale to, co tehdy vložil zpět do výklenku, tam čeká dodnes – a možná to čeká právě na vás, abyste zjistili, proč se ten kámen tehdy začal hýbat.