Příběh: Boží muka VI
Krvavý otisk dlaně na šrubovém zámku vrzal v rytmu jeho prudkého dechu. Mikuláš stál v blátě, v rukou svíral těžký měšec s minceme, kterému nepatřil, a v uších mu stále znělo tiché, prosbné zasténání muže, kterého před chvílí nechal ležet v příkopu. Cesta do Prachatic byla v mlze, husté a studené jako mokré plátno, které ho obalovalo kolem ramen a tlumilo každý zvuk z okolníhozalesní.
Kroky mu zrychloval strach, ale ne ze zákona, nýbrž z tíhy, která mu náhle začala přitahovat ramena k zemi. Každý krok v blátě mu připadal těžší, jako by s každou mincí v kapse přibývalo kamenů v jeho duši. Vzduch voněl po hnijících listech a starém železe. Před ním se z mlhy začal vynořovat hranolovitý stín, prudký a ostrý, jako by ho někdo vrazil do země jako hřebík.
Zastavil před zděmi malé kaple. Boží muka stála uprostřed cesty k velkému kostelu, tichá a nehybná. Mikuláš se opřel o chladný kámen, který mu okamžitě promrazil kůži skrze vlněný plášť. Zavřel oči a pokusil se utišit bušení v spáncích, ale v ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Zvuk. Nebyl to hřmění ani vítr. Byl to čistý, vysoký tón, připomínající praskání ledu na řece, který přišel zevnitř stavby. Mikuláš otevřel oči a pohlédl na mohutný, členěný pilíř, který držel klenbu nad jeho hlavou. V šeru, kde by nemělo být žádné světlo, spatřil jemnou, stříbrnou nit. Vlákno světla nešlo z nebe, ale zdálo se, že vyvěrá přímo z kamene, z hloubi samotného pilíře.
Vytáhl ruku, aby světlo dotkl, ale vteřinu předtím, než se prsty setkaly s povrchem, uslyšel svůj vlastní hlas. Jenže on nemluvil. Hlas zněl z prostoru kolem něj, hluboký a klidný, přestože v něm nebyla žádná hněvnost.
„Kolik stojí tvůj klid, Mikuláši?“
Muž s sebou sebou cukl a couvl. Rozhlédl se kolem sebe, ale cesta byla prázdná. Jen mlha tančila kolem zdí kaple. V kapse mu začal měšec pálit, jako by mince uvnitř žhavily. Vytáhl je a s odporem je pohlédl. Zlato v šeru kaple nepřesvítilo, naopak, vypadalo šedě a mrtvě, jako popel z ohně.
„Kdo tam je?“ vykřikl, ale jeho hlas zněl slabě, jako by ho pohlíly kamenné zdi.
Světlý paprsek v pilíři náhle zableskl a rozsvítil vnitřek malé stavby. Vteřinu viděl vše s neuvěřitelnou jasností: prach tancující ve vzduchu, drobné trhliny v omítce a své vlastní ruce, které byly potřísčené krví. Ta krev však nebyla jen červená. V tom zvláštním světle měla barvu hnijícího železa, připomínala řetězy, které ho svázaly k jeho činu.
Mikuláš klesl na kolena. Nebylo to z pokory, ale z náhlého pocitu, že už nemůže nést svou vlastní váhu. V ten moment se světlo v pilíři změnilo. Přestalo být ostré a stalo se hřejivým, jako letní slunce na tváři. Ten pocit byl tak intenzivní, že mu zaplnily oči slzy. Nebylo v tom žádné odpuštění, jen zrcadlo, které mu ukázalo, kým se stal a kým by mohl být, kdyby se teď otočil a vrátil se zpět k tomu zraněnému v příkopu.
Vstal s trhnutím. Světlo zhaslo stejně rychle, jako se objevilo. Mlha se opět uzavřela kolem kaple a zanechala ho v tichu, které bylo teď mnohem těžší než předtím. Mikuláš se podíval směrem k kostelu svatého Petra a Pavla, pak zpět k cestě, kudy přišel.
Nesměl vědět, zda to byl hlas z nebe, nebo jen ozvěna jeho vlastního zmaru. Věděl jen, že mince v jeho dlani už nemají žádnou cenu.
Když dnes lidé procházejí kolem tohoto kamenného pilíře, někteří z nich zastaví a přiloží ruku na chladný povrch, jako by hledali stopu onoho dávného tepla, které změnilo směr jednoho života.