Příběh: Boží muka z roku 1708
„Vezmi ty kameny a postav je tak vysoko, aby je viděli i ti, kteří už dávno mlčí!“ zakřičela Maria Manznerová a její hlas se rozsekl tichý vzduch na hranici mezi Dubí a Mstišovem. Prsty měla červené od mrazu a v očích jí plál žár, který nepatřil tomuto světu. Stála v blátě, v těžkých sukních, které nasákly vlhkost země, a ukazovala na místo, kde se setýkaly dva světy.
Kamen řemeslníků s hromkým zvukem dopadl na základ, zvedl se oblak prachu a vzduchem se rozlíněly vůně mokrého vápna a starého železa. Maria však nesledovala práci stavitelů. Její pohled byl upřený do prázdna, tam, kde se míchala mlha s větvemi okolních stromů. V rukou svírala malý stříbrný kříž, který neustále otáčela mezi prsty, až z něj byl hladký jako led.
V roce 1708 se v této oblasti šířily pověsti o cestovcích, kteří přišli z míst, která nejsou na žádné mapě. Maria tvrdila, že jeden z nich k ní přišel v noci, kdy měsíc vypadal jako vybledlá mince. Netušeň, že z něj sál chlad, který mrazí kosti i v největším srpnu, a že jeho hlas zněl jako šustění suchého listí v hrobě. Ten cizinec jí slíbil, že pokud na tomto přesném místě, na hranici obcí, vybuduje památku trpění a víry, její největší ztráta bude vykoupena.
Když byla stavba dokončena a sloup s křížem proudě vyrazil vzhůru k nebi, stala se věc, kterou místní dodnes šeptají jen v koutcích hospod. Maria Manznerová vystoupala na vrchol své stavby a začala zpívat píseň v jazyce, který nikdo z přítomných neznal. Nebyly to latinské modlitby ani němčina, kterou mluvili mnozí v okolí. Byl to zvuk, který připomínal praskání ledu na řece a zároveň tlukot srdce v hloubi země.
Najednou se vzduch kolem božích muk prudce ochladil. Lidé kolem viděli, jak se kolem kamene začíná vznášet jemný, stříbřitý prach, přestože byl bezvětří. Maria ztuhla. Její zorničky se rozšířily a z úst jí vyrazila bílá pára, ačkoli bylo kolem dostatečné teplo. V ten moment se z prachu utvořila postava, která neměla tvář, jen hluboké stíny místo očí. Postava natáhla ruku k Mariině hrudi a dotkla se jejího srdce.
Maria nekřikla. Jen se pomalu sesunula k zemi a její obličej ztuhl v výrazu absolutního klidu, jako by právě uslyšela odpověď na otázku, kterou si kladala celý život. Když ji ostatní zvedli, zjistili, že její kůže je ledová, přestože slunce pálilo do klobuků. Od toho dne už nikdy nemluvila o tom, co se stalo, a její pohled zůstal navždy upřený k horizontu.
Kříž na vrcholu sloupu začal časem praskat. Nebyl to obyčejný rozklad materiálu. Praskliny se šířily v rytmu, který připomínal tlukot srdce, a postupně se vrchol sloupu odlomil. Zbylo jen torzo, němý svědek události, kterou nikdo nedokázal vysvětlit. Lidé říkali, že se v tom kameni uvěznilo něco, co do našeho světa nepatřilo, a že kříž musel prasknout pod tíhou tajemství, které Maria Manznerová s sebou do hrobu vzala.
Když byla památka později přenesena blíž k kapli svatého Huberta, někteří přísahali, že v noci slyší ten samý cizí zpěv. Tvrdí, že v blízkosti kamene se vrací ten zvláštní chlad a vzduch začne chutnat jako kov.
Kdo dnes položí ruku na chladný povrch tohoto torza, možná ucítí jemné vibrování, jako by se pod kamenem stále něco hlouboko v zemi hýbalo a čekalo na slovo, které by ho definitivně propustilo zpět do tmy.