Příběh: Boží muka ze sadů Pětatřicátníků
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je ten kámen?!“
Mikuláš z Koterova tasil meč s takovou vervou, až kov zazvonil v tichu sadů. Jeho dýchání bylo těžké, v plicích mu pálilo chladné ranní ovzduší, které vonělo po vlhké hlíně a zralých jablkách. Před ním, v prachu a blátě, klečel muž v potrhaném rouchu. Jmenoval se Jan a v onom kraji ho znali jako tichého řezbáře, který mluvil spíše s kamenem než s lidmi. Jan však teď jen mlčel a prsty s rozbitými nehty křečovitě svíral malý kousek pískovce.
Mikuláš udělal krok vpřed. Boty mu hluboko zapadaly do měkké půdy. „Říkali, že jsi vytesal něco, co nemá být vidět. Že jsi do kamene uložil slovo, které může změnit řád věcí. Vypusť to z sebe, nebo tě nechám tady v těchto sadech vyhnít!“
Jan pomalu zvedl hlavu. Jeho oči byly zakalené, ale v nich plál podivný žár. Pomalu zvedl ruku a ukázal směrem k místu, kde se v krajině tyčil malý, úrodný kousek země, obklopený stromy. Tam, kde se stýkaly cesty, stál objekt, který v té době ještě nebyl známý žádnému z vesničanů. Byla to drobná práce, jemná a křehká, jakoby ji nevytvaroval člověk, ale samotný vítr a modlitba.
„Není to v mém rouchu, pane,“ zašeptal Jan chraplavým hlasem. „Je to vteřinu před věčností. Vložil jsem to do srdce tého kamene. Kdo ho dotkne s čistou duší, uslyší pravdu. Kdo ho dotkne s hněvem, uvidí jen svůj vlastní stín.“
Mikuláš vyštěkl krátký smích, který zněl jako praskání suchých větví. Rozkázal svým mužům, aby Jana vázali, a sám vykročil k té malé stavbě. Cestou mu v uších znělo jen tiché bzučení hmyzu a šum listí, ale jakmile se přiblížil k kamennému sloupci, zvuk náhle utichl. Nastalo absolutní, hlušivé ticho, které tlačilo na ušní bubínky.
Když Mikuláš položil svou zbrojovanou ruku na chladný povrch pískovce, stalo se něco, co nedávalo smysl. Kámen nebyl studený. Byl horký. Horký jako rozžhavené uhlí v peci, přestože kolem něj vládla ranní rosa a mráz. Mikuláš vytrhl ruku zpět, jako by ho kouslo zvíře. Podíval se na svou dlaň a uviděl, že je čistá, ale kůže na ní byla bílá, zbavená barvy, jako by z ní někdo vysál veškeré životní teplo.
„Co jsi do toho dal?!“ zařval Mikuláš a znovu tasl meč, aby kamený sloupec rozbil na tisíc kousků.
Vteřinu předtím, nežmeč dopadl na kámen, vzduch kolem nich zhoustnul. Z oblohy sletěl jediný černý pták a s ohlušujícím křikem narazil do povrchu stavby. Pták nezemřel, ale v okamžiku nárazu se prostě rozplynul v jemný prach, který se roznesl větrem směrem k Janovi. Řezbář se začal smát, byl to tichý, mrazivý smích, který Mikuláše zmrazil v postoji.
„Kámen nechrání slovo, pane,“ řekl Jan s klidem, který byl děsivější než hněv. „Kámen je zrcadlem. Ty jsi přišel hledat moc, ale našel jsi jen prázdnotu. Teď už odtud neodejdeš jako ten, kým jsi byl.“
Mikuláš se chtěl pohnout, ale zjistil, že jeho nohy jsou těžké. Podíval se dolů a s hrůzou viděl, jak se jeho boty a okraje pláště pomalu mění v šedý pískovec. Proces byl pomalý, neúprosný a bezbolestný, což bylo to nejstrašnější. Kámen ho nepotřeboval zabít, on ho jen začal včlenit do krajiny.
Když se ostatní vojáci rozběhli k svému pánovi, našli pouze Jana, který seděl v trávě a v klidu pozoroval okolní sady. Mikuláš byl pryč. Zůstal po něm jen ten malý, jemně opracovaný sloup s podivným teplem, které z něj sálalo do okolního vzduchu. Nikdo z nich netušil, zda byl ten objekt vytesán v oné chvíli, nebo zda tam stál už stovky let a jen čekal na svou oběť.
Kdo dnes přistoupí k těmto mukám v Koterově, možná pocítí pod prsty jemné vibrování, které není z tohoto světa, a pocítí zvláštní potřebu se ohlédnout, zda ho někdo z hloubky kamene nesleduje.