Příběh: Bradlo
Železný hrot kopí skřípl o kámen a jiskra, která na okamžik rozřízla šero nádvoří, ozářila na zlomek vteřiny tvář, jež tam neměla co dělat. Oldřich, syn správce z Olešnice, sevřel jílec meče tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. Vzduch byl těžký pachem vlhké omítky a pachutí něčeho, co připomínalo spálenou srst, přestože v kovárně pod věží už léta nikdo nerozdmýchal oheň.
„Půto, slyšíš to?“ zašeptal, aniž by spustil oči z černé díry v místě, kde kdysi stávala obytná věž.
Půta z Turgova, muž, který skoupil celé panství, jako by snad chtěl vymazat i vzpomínku na ty, co tu vládli před ním, neodpověděl. Stál u příkopu, zády k nim, a prsty přejížděl po nasucho kladených kamenech hradby. Bylo to znepokojující ticho, které se rozléhalo mezi strmými svahy, kde soutok Labe a Olešnického potoka šuměl jako vzdálený, zlověstný šepot. Půta se pomalu otočil. Jeho tvář byla v šedém svitu měsíce strnulá jako vytesaná z žuly.
„Tady nikdo není, Oldřichu,“ pronesl hlasem, který zněl jako drcení štěrku. „A přesto se tu vrací to, co bylo pohřbeno dříve, než naši předkové vůbec zatloukli první kůl do této země.“
Oldřich udělal krok vpřed, ale noha mu podklouzla na vrstvě suti. Z temnoty věže se ozval zvuk – krátké, suché klepnutí, jako když kost narazí na kost. Nebyl to vítr. Vítr nezněl jako doprovod ke kroku někoho, kdo jde velmi pomalu a velmi těžce. Staré pověsti, kterým se v podhradí lidé vyhýbali jako moru, náhle přestaly být jen planým tlacháním starých žen u přástek. Mluvilo se o tom, že ten, kdo postavil donjon bez malty, v něm nechal zazděnou část své vlastní krve, aby hrad nikdy nepadl do cizích rukou.
Půta vytáhl dýku a zařízl ji do spáry mezi kameny. „Vidíš to?“ ukázal na místo, kde se mezi kameny objevila tmavá, olejovitá skvrna, která se v chladu noci leskla jako čerstvá krev.
Oldřich chtěl ustoupit, chtěl běžet dolů k řece, pryč z tohoto prokletého ostrohu, kde se i stromy zdály být pokroucené do tvarů prosebných rukou. Ale jeho tělo odmítalo poslechnout. Z útrob věže se vyvalil závan chladu, který mu zmrazil pot na čele. V tom mrazivém oparu, na okamžik, zahlédl postavu. Nebyl to rytíř, nebyl to kolonista. Byla to jen vysoká, štíhlá silueta v rouchu, které vypadalo jako z časů dávno zapomenutých knížat, o nichž se psalo v listinách, které nikdo neuměl přečíst.
Postava nevyšla z věže. Ona se z ní prostě vyloupla, jako by stěny byly jen závojem, který lze odhrnout. Půta padl na kolena, jeho ruka s dýkou bezvládně klesla. „Hostín,“ vydechl, a v jeho hlase nebyla pýcha pána, ale hrůza dítěte.
V tu chvíli Labe pod nimi jako by na vteřinu zmlklo. Žádný šum vody, žádný zpěv nočního ptáka. Jen ten těžký, dusivý klid. Oldřich viděl, jak se postava zastavila přímo před Půtou. Neviděl tvář, jen dvě hluboké, prázdné dutiny, které hleděly skrz všechno, co kdy bylo postaveno, vlastněno a dobyto. Půta se pokusil vykřiknout, ale z hrdla mu vyšel jen chrčivý zvuk, jako by mu někdo zašpuntoval plíce hlínou.
Když se Oldřich probral z otřesu, stál na okraji příkopu sám. Měsíc už byl dávno za obzorem a první náznaky svítání barvily oblohu nad Krkonošemi do barvy starého modřiny. Po Půtovi nebylo ani stopy. Žádné stopy v suti, žádný pohozený meč, jen ticho, které se usadilo mezi kameny jako nehybný host.
Dnes, když člověk stoupá po zelené značce od Debrného a stanete u těch několika málo kamenů, které zbyly z věže, ucítí ten samý chlad. Je to místo, kde se čas zastavil a kde se zdi, ačkoliv už dávno spadly, stále drží pohromadě silou, která nepatří tomuto světu. Kdo se zadívá příliš dlouho do stínů mezi sutinami, možná neuvidí nic, ale v zátylku ucítí prsty, které se natahují z minulosti, aby připomněly, že některé dluhy krve se nepromlčují ani po staletích. Půta z Turgova se tehdy nevrátil a nikdo se nikdy nedozvěděl, zda ho pohltila zem, nebo zda se stal součástí toho, co dodnes střeží sutiny Bradla.