Příběh: Branská 56
„Tady to končí, Mikuláši, víc ti nedám ani jeden stříbrný groš!“ zakřičel řemeslník a prudce zatnul pěst do tlusté zdi v přízemí domu. Prach zvápnění mu zaslepil oči, ale on neuhýbal, jen zprudka dýchal a hleděl na muže, který stál před ním v hlubokém stínu klenutého stropu.
Mikuláš, muž s tváří vrytou jako v dřevě starého dubu a očima, které neviděly světlo, ale zdánlivě vnímaly něco jiného, jen pomalu natáhl ruku. Jeho prsty, dlouhé a bledé, přejížděly po chladném povrchu kamenných placků, které tvořily klenbu nad jejich hlavami. Vzduch v podloubí chutnal po vlhkém kameni a starém víně, které unikalo z nedalekých sklepů, a ticho mezi nimi bylo tak husté, že by se dalo krájit nožem.
„Ty nevidíš, co já vidím, mistře,“ odpověděl Mikuláš tichým, chraplavým hlasem, který zněl jako tření kamenů o sebe. „Tento dům nemá jen zdi. Má paměť, která teď mluví. Slyšíš to? Ten rytmus pod tvýma nohama?“
Řemeslník se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Opřel se o nárožní pilíř domu, kde se dvě ulice setkávaly v ostrém úhlu, a pohlédl nahoru na vysoký štít, který se dýchal do šedého nebe. Byl to pevný dům, solidní stavba, která měla stát věky. Přesto ho z tohoto místa mrazilo v zádech, i když byla venku mírná teplota.
Mikuláš náhle přestal hmatat po zdi a ztuhl. Jeho ruka zůstala přitisknutá k jednomu konkrétnímu místu v klenbě. „Tady,“ zašeptal. „Tady je prázdnota. Něco, co do zdi nepatří. Něco, co bylo vloženo do kamene v okamžiku, kdy se tmel zasychal, ale nebylo to z hlíny ani z vápna.“
Mistr řemeslník, poháněn zvědavostí i hněvem, přistoupil blíž. Vzal těžký kladivo a s prudkým pohybem udeřil do místa, které Mikuláš označil. Zvuk nárazu nebyl tupý, jak by měl být u masivního kamene. Ozvalo se duté, kovové cinknutí, které se rozlehlý klenutý prostor přejal a vracel ho zpět jako ozvěnu z hlubin země.
Když se z praskliny v omítce začal vyvalovat jemný, stříbřitý prach, oba muži ztuhli. Z malého otvoru se neznaleznale žádné zlato ani dopisy, ale začal z něj proudit zvuk. Byl to tichý, rytmický šepot, jako by tisíce lidí najednou vydechly jedno jediné slovo, které však nebylo v žádném známém jazyce. Zvuk byl tak intenzivní, že řemeslníkovi začala vibrovat kůže na lících a v nose cítil náhlý, ostrý pach ozónu a spáleného dřeva, ačkoliv v okolí nehořela žádná vatra.
Mikuláš se zapálivě usmál a přiložil ucho k prasklině. „Oni už vědí, že jsme tady,“ řekl a jeho hlas zněl najednou jasně a zrazoval víc než jen lidskou zkušenost. „Tento dům není jen přístřeší, je to zámek. A klíč právě teď otočili z druhé strany.“
V ten moment se v podloubí rozhostila naprostá tma, přestože slunce stále svítilo nad střechami města. Světlo prostě přestalo existovat v okruhu několika metrů kolem nároží domu. Řemeslník v panice zakřičel a začal tapat po cestě ven, ale jeho ruce nahmataly místo hladkého kamene něco měkkého a teplého, co připomínalo lidskou kůži, přestože tam nikdo jiný nestál.
Když se světlo po několika minutách vrátilo, řemeslník ležel na zemi, zmatený a s prázdným pohledem. Mikuláš byl pryč. Zmizel bez jediného kroku, bez zvuků odchodu, jako by ho samotné zdi domu pohltily. Jediné, co po něm zbylo, byla malá, dokonale kruhová díra v kamenné klenbě, která byla hluboká a temná, a z níž stále vyvanoval ten samý podivný, mrazivý chlad.
Místní lidé se později snažili díru zaplátovat, ale každý nový tmel vypadal ráno jako rozdrobený prach. Dům v Branské ulici tak zůstal s touto nevysvětlitelnou jizvou v srdci svého přízemí.
Kdo dnes projde pod těmito klenbami a přiloží ucho k chladnému kameni v nároží, možná ještě uslyší ten tichý, rytmický šepot, který stále hledá cestu ven.