Příběh: Brdo
Krev na prahu
Jindřich z Brda stál na prahu rozbitých dveří a držel v ruce meč, jehož čepel ještě kapala. Vzduch voněl spáleným dřevem a něčím jiným — sladce hnilobným, jako by se země sama rozpadala. Za ním leželo tělo jeho bratra Petra, oči vykulené, ústa naplněná čerstvou zeminou. *„Kdo jsi?“*, zašeptal Jindřich, ale odpovědi nedočkal se. Jenom se ozvalo skřípění kovu a v příkopu před hradem se začaly hromadit stíny, které nebyly jeho.
Vesnice dole už ho nečekala. Lidé odtáhli, domy vypadaly jako vyprázdněné pláště, jen kouř stoupal z popelů. Jindřich věděl, že to nebyli husité. Ti by nechali stopu, nechali by ho alespoň s požehnáním. Ale tady nebylo nic. Jenom ticho, které se dýchalo jako živo.
Dva dny předtím mu Petr napsal dopis. *„Brdo není jako ostatní. Něco tu čeká. Příští noc přijď s mečem — nebo nepřejď tu louku.“* Tehdy se Jindřich smál. Petr byl vždycky příliš citlivý, příliš ochotný věřit pověstem z kožichů starých bab. Ale když přišel, našel jenom popel a tuhle hroznou jistotu: jeho bratr neumřel od meče.
Večer toho dne se Jindřich vrátil na hrad. Nebo snad to byl hrad? Ostrožna byla pokryta něčím tmavým, jako by ji někdo potřel dehtem. Příkopy byly plné vody, která se nehýbala, jako by ji něco drželo pod hladinou. Když se pokusil přejít parkán, jeho boty se zasekly v něčem měkkém. Když vytáhl nohu, přilpěla k ní šedá hmota, jako by zem sama žrala.
V té chvíli uslyšel kroky. Nebo snad to byl vítr? Ale vítr by neodpovídal. *„Jindřište…“* Znělo to jako jeho jméno, ale vyřkl ho hlas, který zněl jako dva hlasy najednou. *„Petr…“* zašeptal, a když se otočil, stál před ním muž v černém plášti, jehož tvář byla rozmazaná, jako by se rozpouštěla ve vzduchu. *„Ty jsi ten poslední,“*, řekl ten muž. *„Ale ty neodejdeš. Nikdo z Brda neodejde.“*
Jindřich utíkal. Neví, kam. Louky se mu zdály delší, stromy vyšší, a když se podíval zpět, hrádku už nebylo. Jenom tmavá skvrna na horizontu, která se pomalu rozplývala.
Nyní, po letech, stojí na okraji lesa u Manětína a dívá se na pole, kde kdysi stál hrad. Žádné zdi, žádné příkopy — jenom trava, která se v noci hýbe sama od sebe. Někdy slyší šepot, když vítr fouká ze západu. A vždycky, když přijdou deště, najdou na poli čerstvou krev.
Nikdo neví, co se Jindřichovi stalo. Jenom že už nikdy nepřešel tu louku zpět. A že když se někdo pokusí, najde na prahu domu dopis napsaný jeho rukou: *„Nebeď tam. Brdo neodpouští.“*
Na ostrožně dnes rostou jenom trávy a zapomenuté kameny. Ale když padne noc a vítr zanesou prach z lesa, někdo vždycky slyší kroky za sebou. A když se otočí, je tam jenom tma — a na zemi leží meč, jehož čepel ještě kapá.