Příběh: Breinlova vila
Červená skříňka v arkýři
Když se Matěj Vávra pokusil otevřít skříňku na okenním parapetu, praskl mu pod prsty štukový kaštan, který držel arkýř nad hlavou. Dřevo bylo tak suché, že se mu zdálo, jako by ho někdo před staletími vyndal z pece a nechal vychladnout na slunci. Vnitřek skříňky voněl po starém vosku a něčem sladce hnilobném, jako by tam někdo zapomněl kousek pečeného jablka. Matěj, který pracoval jako restaurátor v Kraslicích, věděl, že takové věci se nemají dotýkat. Ale ta malá, červená skříňka s železnými závorami ho lákala už týden.
„Pane Vávro, co tam hledáte?“ ozval se za ním hlas učitelky z mateřské školy, paní Markéty. „Děti už jsou v koutku, ale vy si pozor, nechceme, aby se něco rozpadlo.“
Matěj se neotočil. „Jen se podívám, co je tam uvnitř. Někdo mi řekl, že v té skříňce bylo něco z války.“
Paní Markéta se zasmála, ale zvuk byl nepříjemný, jako škrábání nehtů po tabuli. „Válka? To je už dávno. Tady bylo gestapo, ale takové věci…“ Pokrčila rameny a odešla.
Matěj zkusil závoru znovu. Tentokrát se mu podařilo ji trochu posunout. Vnitřek skříňky byl prázdný, jen na dně ležela malá, kovová schránka s vyrytým číslem *1942*. Když ji otevřel, uvnitř našel miniaturní fotografii ženy s dětským úsměvem a malým klíčkem na provázku. Na zadní straně byl napsán jméno: *Anna Breinlová*.
„Co to má znamenat?“ zamumlal si Matěj a schránku si schoval do kapesníku. V tu chvíli ho něco štípnulo do zápěstí. Podíval se dolů – na parapetu ležela malá, černá mucha, mrtvá, jako by ji někdo rozmačkal mezi prsty. Ale na jejím těle nebyla žádná stopa po mačkání. Jen suché, jako popel.
---
O týden později našel Matěj v archivu městského úřadu záznam: *Anna Breinlová, manželka Antona Richarda Breinla, zmizela v roce 1934. Poslední stopa: Kraslice, Breinlova vila.* Žádné další informace. Žádný pohřeb. Žádná zpráva o smrti.
Tu noc se mu zdálo, že stojí v arkýři a někdo ho pozoruje z temnoty. Když se probudil, ležela na jeho nočním stolku červená skříňka – ta sama, kterou měl v dílně. Byla otevřená a uvnitř místo schránky ležela malá, dřevěná figurka anděla, který hrál na housle. Na zádech měl vyřezán rok *1934*.
Ráno Matěj přišel do vily s klíčkem. Vložil ho do zámku skříňky a najednou se dveře otevřely samy. Uvnitř nebylo nic. Jen na dně ležela další fotografie – tentokrát muž s dítětem na kolenou, obojí s tvářemi rozmazanými slzami. Na zadní straně byl napsán jen jeden slovní spoj: *„Nebyl to můj syn.“*
Matěj se otočil. Za ním stála paní Markéta, ale její obličej byl bledý jako vápno a ústa se jí nepohyblivě otevřela a zavřela. „Pane Vávro… vy jste tu věc už našel?“
Neodpověděl. Protože v tu chvíli uslyšel z arkýře zvuk houslí. Hrály něco starého, něco smutného, co znělalo jako pláč dítěte.
Když se podíval nahoru, byl arkýř prázdný. Ale na parapetu ležela další fotografie – tentokrát s datem *1945*. A na zadní straně bylo napsáno: *„Teď už je ticho.“*
Matěj zavřel skříňku. Více se do ní nedotkne. Ale víla tam stojí, s arkýřem, který se zdá, že se dívá na každého, kdo se k ní přiblíží. A někde uvnitř, mezi štukem a vitrážemi, ještě někdo čeká. Čeká, až někdo přijde a vezme si to, co patří jen jim.