Příběh: Břetislavova 12
„Tady to je, v této stěně je to ukryto!“ vykřikl Matěj a prsty s roztrženými nehty rýpal do vlhké malty mezi kameny. V místnosti vonělo starým prachem a ztuchlým olejem z lampy, která vrhala na stěny dlouhé, tančící stíny. Matěj se neotáčel, když za ním zabouchaly těžké dřevěné dveře a do místnosti vstoupil mistr Jan.
Jan stál vtíše, jen sledoval, jak se mladý pomocník třese celým tělem. Matěj v rukou svíral starý pergamen, jehož okraje byly žluté a křehké jako křídla mrtvého motýla. Dům na Malé Straně byl v té době novým skvostem, plným světlých prostor a ambicí svého stavitele, ale v tomto konkrétním koutě, kde se setkávaly tři zdi, panoval neustálý mrazivý chlad, který neuhasila žádná houpací pec.
„Ustup od toho zdi, chlapče,“ přikázal Jan chladným hlasem. „Některé věci mají zůstat zakleté v kameni.“
Matěj však neslyšel. V jeho uších zněl vysoký, tichý tón, podobný zvuku praskajícího skla, který slyšel pouze on. S posledním prudkým trhnutím vytrhl zomůzaný kámen a s ním společně vyletěl z díry malý, ebenový krabička s mosazným zámkem. V okamžiku, kdy se krabička dotkla dlaně pomocníka, zhasla lampa. Tma byla absolutní, hustá a lepivá.
Vteřinu poté se v místnosti rozlehlo zvířecí zavrčení, ale nebylo to zvíře, jaké zná lidský svět. Byl to zvuk, který vycházel ze samotných základů domu, hluboký hřmot, jenž otřásal podlahovými prkýsklearny. Matěj pocítil na tváři ledový průvan, přestože všechna okna byla zavřená a utěsněná.
„Otevři to,“ zašeptal Jan. Jeho hlas už nebyl přísný, zněl zoufale a zároveň s podivným očekáváním.
Matěj s třesoucími se prsty odemkl víčko. Uvnitř nebyl žádný zlatý poklad ani prokleté dopisy. Ležel tam jediný předmět: malý, dokonale vybroušený krystal, který v naprosté tmě začal vyzařovat slabé, modravé světlo. Světlo neosvětlovalo místnost, ale zdálo se, že v něm plavou obrazy. Matěj viděl lidi, kteří v tomto domě ještě nežili, viděl stěny, které se změnily, viděl tváře, které byly hladké a moderní, a slyšel zvuky vozů, které nebyly taženy koni.
„To není možné,“ vydechl Matěj a krystal v jeho dlani začal pulzovat v rytmu jeho vlastního srdce.
Najednou se modré světlo prudce rozšířilo a v místnosti se objevila postava. Nebyl to člověk, spíše stín utkaný z mlhy a stříbra. Postava nepromluvila, jen natáhla ruku směrem k krystalu. Matěj chtěl ustoupit, ale jeho nohy byly přirostlé k zemi. Stín krystal vzal s takovou lehkostí, jako by šlo o obyčejný kámen, a vteřinu poté se obě postavy – stín i krystal – prostě rozplyly vzduchem.
Když se lampa zázivem znovu rozsvítila, Matěj i Jan tam stále stáli, ale v místnosti panovalo hrobové ticho. Kámen, který Matěj vytrhl ze zdi, ležel na zemi, ale díra, ze které vypadl, byla giờu. Nebyla tam žádná malta, žádná mezera. Zeď byla hladká a neporušená, jako by v ní nikdy nebyl žádný otvor.
Jan se podíval na své prázdné dlaně a poté na svého pomocníka. „Viděl jsi to taky?“
Matěj přikývl, ale v hrdle měl hrč. Věděl, že něco nevratného se stalo. Cítil, jak z domu mizí ten těžký, mrazivý chlad, který tam panoval roky. Dům jako by si vydechl, jako by se zbavil břemene, které v sobě nosil od prvního položeného kamene.
Jenže Matěj si všiml jedné věci. Na místě, kde stál ten stříbrný stín, zůstala na podlaze malá, vyhořelá skvrna v podobě lidské dlaně, která nikdy nezmizela.
Kdo byl tím stínem a co hledal v hloubi zdí domu na Malé Straně, zůstalo tajemstvím, které přetrvalo staletí přebudov. Ta vyhořelá stopa však stále někde pod vrstvami nátěrů a novějších podlah přetrvává a čeká na toho, kdo ji dokáže znovu najít.