Příběh: Březinova 9
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ křičel Matyáš a jeho hlas se odrážel od tlustých barokních zdí, až se zdálo, že samotné kameny v domě v Březinově odpovídají jeho zuřivosti. Matyáš, městský písař s třesoucími se prsty a rozcuchanými vlasy, přetlačil svou oběť proti chladné omítky chodby. Jeho dlaně zabořily do látky drahého pláště muže, kterého držel v sevření.
Ignác se jen tichým, chladným smíchem opřel o zeď. V jeho očích nebylo vidět strachu, jen zvláštní, téměř nadpozemský klid. V místnosti zavznílo tiché tikotí hodin a vzduchem se rozlil těžký, dusivý pach vyhaslých svíček smíchaný s vůní starého pergaminu a vlhkosti, která stoupala z hlubokých sklepů. Světlo z jediného okna dopadalo do prostoru v úzkém pruhu a odhalovalo tančící prachové částice, jako by se v domě vznášely tisíce malých střípků zlomného času.
„Hledej v tichu, Matyáši. Hledej tam, kde se spojuje země s nebesy a kde kámen zapomíná svou váhu,“ odpověděl Ignác a jeho hlas zněl, jako by přicházel z velké vzdálenosti, ačkoliv stál jen pár centimetrů od něj.
Matyáš ho pustil a s horečnatým pohledem začal přejíždět prsty po spárech mezi kameny. Věděl, že Ignác do tohoto domu přišel s něčím, co nemělo patřit do světa lidí. Bylo to něco, co měnilo vnímání prostoru. Kdoenkoliv, kdo vstoupil za tými těžkými dveřmi, měl pocit, že stěny se mírně posouvají, že chodby jsou delší, než by měly být, a že za každým rohem čeká jiný čas.
Písař se dopustil zoufalého činu. Začal vytrhovat kousky omítky a rozbíjet drobné dlaždice. Hledal schov, tajnou skříňku, cokoli, co by vysvětlilo, proč Ignác v noci mluvil k prázdným rohům místností a proč se v domě objevovaly stopy nohou, které nikam nevedly a nikde nezačínaly.
„Už je pozdě,“ šeptal Ignác a pomalu se odtáhl směrem k hlavním dveřím. „Tento dům není jen z kamene a vápna. Je to zrcadlo. To, co jsi hledal, už není v našem dosahu, ale stále je zde. Je vteřinou mezi dvěma tlukotom srdce.“
Když Matyáš s rozvahou zkoumal roh místnosti, kde se stromy v zahradě za oknem zdánlivě prohýbaly proti směru větru, stalo se něco nevysvětlitelného. Ignác prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádné skřípnutí dveří, ani prásknutí zámku. Prostě přestal být součástí prostoru. Matyáš zůstal stát uprostřed místnosti, v naprostém tichu, které bylo tak hluboké, až slyšel vlastní krev proudit v žilách.
Vzápis v městských knihách z té doby zmiňuje pouze o šílenství písaře Matyáše, který zbytek svého života strávil v domě v Březinové. Lidé ho viděli, jak hodiny dlouho stojí u jedné konkrétní stěny a přikládá k ní ucho, jako by naslouchal rozhovoru, který probíhá v jiné sféře. Tvrdil, že slyší šepot Ignáca, který mu stále připomíná, že odpověď je v samotné struktuře domu, v jeho vrstvách a skrytých dutinách.
Matyáš nikdy nenalezl žádný předmět, žádný dopis ani poklad. Přesto v domě zůstal až do své smrti, přesvědčený, že pokud najde správný bod v prostoru a správný okamžik v čase, Ignác se znovu zhmotní a prozradí mu tajemství, které dům střeží.
Kdo dnes přejde kolem těchto zdí, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubky historie. Kdo se však zastaví a zpozorní, možná zahlédne v odrazu okna postavu, která tam vteřinu poté už není. Tajemství Ignácova zmizení zůstalo zakleté v barokních vrstvách tohoto domu, v místě, kde se hranice mezi skutečností a neznámým stala neviditelnou.
Kdo z nás se odváží vstoupit dovnitř a zjistit, zda se v tichu stěn stále ozývá onen chladný smích?