Příběh: Bubenečský tunel
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zařval Antonín a prudce odstrčil lampu z rukou svéhotovariše, jen aby viděl v šeru stěny tunelu lépe.
Kovový zvuk dopadlé lampy o vlhký kámen vyvolal ozvěnu, která se v úzkém prostoru rozlila jako mrazivý chřest. Vzduch zde, hluboko pod pěší promenádou, chutnal po železe, mokré hlíně a starém prachu. Byla právě léta 1868 a čerstvě dokončený oblouk z kamene ještě voněl vápnem a potem tisíců dělníků, kteří ho vytesali do skály.
Jan, drobný muž s třesoucími se rukama a špinavým obličejem, se přitulil k chladné stěně. V očích měl výraz člověka, který viděl něco, co do světa živých nepatří. V rukou svíral malý, vyřezávaný dřevěný krabicový schránku, kterou našel v prostorách, kde by podle všech plánů měla být jen pevná žula.
„Není to pro nás, Antoníne. To sem nepatří,“ zašeptal Jan a jeho hlas se zlomil.
Antonín ho popadl za límec kabátu a přitáhl si k sobě. „V tom tunelu není nic kromě kamenů a kolejí. Co může být v kuse dřeva tak cenného, abys ho tajil před mým zrakem? Dej to sem, nebo tě nechám v tomhle chladu zmrznout!“
Kolem nich se vznášel hustý opar, který nepocházela z lokomotivy, jež měla brzy projíždět touto novou cestou. Byl to zvlášní, modravý mlhový proud, který se plazil po zemi a obaloval jejich boty. Jan se pokusil vycouvat, ale záda měl přitisknutá k oblíku tunelu. V ten moment se stalo něco, co oba muže okamžikem paralyzovalo.
Z hloubi kamenného klenutí, z místa, kde žádné dveře ani průchyly nebyly, se ozval zvuk. Nebyl to hluk stroje ani kroky člověka. Byl to rytmický, hluboký tlukot, jako by samotná země pod Prahou měla obrovské, pomalé srdce. S každým úderem se mírně zachvěly stěny a z prvků kamene začala vyvěrat studená voda, která tvořila na zemi drobné kaluže.
„Slyšíš to?“ vydechl Jan a krabičku přitiskl k hrudi.
Antonín ztuhl. Jeho hněv vystřídal čistý, zvířecí strach. Lampy, která ležela na zemi, začal plamen náhle tančit proti směru větru, přestože v tunelu nebyl žádný průvan. Světlo se změnilo v bledý, stříbrný odstín. V tomto nepřirozeném jasu objevili na stěně tunelu rytiny, které tam před minutou nebyly. Byly to symboly, které žádný z nich neznal, ale které vyzařovaly podivné teplo.
Jan pomalu otevřel víčko krabičky. Uvnitř nebyl žádný drahokam ani zlaté mince. Ležel tam jediný, vysekaný z křemene klíč, který vypadal, že je starší než samotné město nad nimi. Jakmile se klíč dotkl vzduchu v tunelu, tlukot srdce země ustal. Nastalo ticho tak absolutní, až v něm slyšeli vlastní krev proudit v žilách.
Vteřinu poté se z temnoty na konci tunelu ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tisíc hlasů mluvících najednou, přestože nikdo nepohnul rty. Hlas nevyřekl slova, ale obraz. Oba muže zaplavila vize hlubokých chodeb, které se táhly daleko pod Stromovkou a spojovaly se v místech, která žádná mapa nezaznamenala.
Antonín pustil Janův límec a s úžasem hleděl do prázdna. Jan však neváhal. S výrazem člověka, který našel své životní poslání, se s klíčem v ruce vydal směrem k rudým stěnám, kde se právě rozestoupil neviditelný prostor. Vstoupil do stěny, jako by byla z vody, a zmizel.
Antonín zůstal stát sám v mrazivém tichu nejstaršího pražského tunelu. Když se podíval na místo, kde Jan zmizel, viděl už jen hladký, neprostupný kámen. Kolem něj začal znovu stoupat pach vápna a železa, a z dálky se ozval první pískot lokomotivy, která oznámila, že cesta z Prahy do Kladna je konečně otevřena.
Kdo dnes prochází nad tunelem po promenádě nebo kdokoli vnímá vibrace projíždějících vlaků, možná cítí ten samý podivný chlad. Ten klíč zůstal někde tam dole, v prostoru mezi kameny a sny, a Jan se nikdy nevrátil na povrch, aby vyprávěl, kam ho cesta zavedla.