Příběh: Buchalův vodní mlýn
„Tenhle mouka je moc bílá, aby byla pravá!“ zařval baron von Zitzewitz a prudce udeřil pěstí do lakovaného stolu, až se v polokameninových hrncích zachvělo jídlo.
Mlynář Matěj Buchal jen klidně přikývl, pomalu odložil lžíci a s úsměvem, který mu hluboko vráskoval koutky úst, pohlédl na své hosta. V místnosti voněla čerstvě upečená chleba a vlhkost z blízké řeky Loučky se mísila s vůní včelího vosku z nábytku. Baron, oděn v modrém sametu, který vypadal v prachovém prostředí mlýna jako ztracený pavlík, zuřil nad tím, že mu Buchal odmítá prodat tajný recept na nejjemnější mouku v celém kraji.
„Vaše excelence,“ začal Matěj tichým, mírně zastudovalým hlasem, „bílost není v zrnu, ale v písni, kterou mlýnské kolo zpívá vodě. Kdo neumí poslouchat, ten uvidí jen bílý prach.“
Baron se uškrtnul a pohledem přejel po bohaté štukové výzdobě stěn. Věděl, že tento dům není obyčejná chata. Viděl ty lakované stoly, sloupkové hodiny tikající v rytmu vodního kola a šestnáct obrazů, které zdobily stěny jako v městském paláci. To mlynář s takovým majetkem nemohl být jen prostým řemeslníkem. Musel mít v rukou něco, co šlechtici chtěli za každou cenu.
„Poslouchejte, Buchale,“ zavrčel baron a přisunul se k němu, „zaplatím vám pět set zlatých, když mi řeknete, jaké kameny používáte v žernovech a jak je nastavujete. Jinak vám zítra nechám zkontrolovat všechny zásoby ovcí i krav a uvidíme, zda jsou vaše daně řádně zaplaceny.“
Matěj se ani nepohnul. Jen pomalu natáhl ruku k jedné z polstrovaných židlí a s jemným gestem pozval barona, aby se s ním prošel k náhonu. Vzduch venku byl chladný a vlhký, ozývalo se rytmické tleskání vody o dlaždicovité balvany jezu. Zvuk byl hluboký, téměř hypnotický.
„Podívejte se na to kolo,“ ukázal mlynář na mohutnou konstrukci, která s neúnavnou silou hnala mechanismus uvnitř budovy. „Moje tajemství je v tom, že mlýn má své vlastní ucho. Pokud mu jednou za čas řeknete správné slovo, začne mlít i kameny do hedvábí. Ale pozor, mlýn nesnáší lži a pýhu. Když do něj vstoupí někdo s černým srdcem, mouka se v okamžiku změní v hnusný popel.“
Baron von Zitzewitz, hnaný chamtivostí a touhou ovládnout trh s moukou, neváhal. Jakmile mlynář odešel do skladu pro další pytle žita, baron vyběhl k kolu, přiložil ucho k mokrému dřevu a začal křičet segala možná lstivá slova, která si myslel, že jsou tajnou formulí. V tu chvíli se z horního patra ozval hromký smích.
Matěj Buchal stál na římsě a v ruce držel pytel s velmi jemným, ale úmyslně přimíchaným vápenným prachem. Stupňovitý pohyb ruky a jedna prudká rána do páky u mechanismu stačily k tomu, aby se nad baronem otevřela jedna z klap. Obrovské množství bílého prášíku svalilo se přímo na modrý sametový kabát šlechtice.
Baron vypadal v mžiku jako obří sněžen muž, jen v letním horku a uprostřed moravské krajiny. Zmatený a zbrklaný se snažil otřepat, ale čím více se hýbal, tím více bílého prachu vířil kolem něj.
„No tak, vaše excelence,“ pozval ho Matěj s nevkrytým pobavením, „teď už jste dostatečně bílý. Možná byste měl zkusit své štěstí u jiného mlynáře, třeba u Mašíčkůvů, tam mají možná méně vtipné mlýny.“
Baron odcházel z dvora s tváří rudou hněvem a šaty bílé jako sníh, zatímco mlynář se vrátil k hodinám, které mu přesně odměřovaly čas jeho vítězství. V zaprzněném tichu dvora zůstal jen zvuk tekoucí vody a vůně čerstvého žita.
Kdo dnes vstoupí do budovy s letopočtem 1820 na štítě, možná ještě ucítí vzduchem ten zvláštní prach a uslyší v šumu Loučky echo mlynářského smíchu, který se z budov nikdy úplně nevyvapřil.