Příběh: Budilova vila
„Tady to není, Václave, hledal jsi v špatném úhlu!“
Václav Budil prudce zastavil u prosklené stěny zimní zahrady. V rukou svíral tlustý svazek výkresů, které mu Jaroslav Fragner předal s přísným doporučením, aby je studoval jako zákon. Vzduch v domě voněl po čerstvé cementové omítce a novém dřevě, byl chladný a čistý jako ranní mráz nad Labe. Václav se podíval na své prsty, které stále nesly stopu po uhlí a kovu z elektrárny, a pak na dokonale hladký povrch bílé stěny.
„Zde musí být ten bod,“ zamumlal si pro sebe a přiložil ucho k betonu. „Fragner mluvil o harmonii prostoru, ale tohle není jen architektura. Tohle je stroj.“
Byl rok tisíc devětset dvacetdevět. Vila v Bezručově ulici byla v té době vrcholem moderního myšlení. Všechno v ní mělo svůj účel, každý pohyb byl naplánován. I kuchyně, navržená podle amerických zásad efektivity, měla být jako hodinový mechanismus, kde služka neudělala ani jeden zbytečný krok. Ale Václav Budil, muž, který rozuměl proudům a napětí, v domě cítil něco, co v žádném plánu nebylo zapsáno.
„Podívejte na ty žaluzie, Václave,“ ozval se Fragner, který stál v prahu obývacího pokoje. „Jsou rozmístěny s matematickou přesností. Pokud je otevřete v určitém pořadí, světlo dopadne přesně tam, kde má být tajemství odhaleno.“
Václav nečekal. Vběhl do kuchyně, kde se vzduchem vznášely drobné prachové částice v paprscích slunce. Rychle posunul dřevěné žaluzie v první místnosti, pak přeběhl k posuvným dveřím oddělujícím jídelnu od obývacího prostoru. Slyšel, jak dřevo tiše skřípí o šínu. Všechno v tom domě bylo nové, sterilní, až děsivě tiché.
„Teď!“ vykřikl architekt.
V ten moment se stalo něco, co odporovalo všem zákonům fyziky, které Budil znal z ředitelského křesla v elektrárně. Světlo, které proniklo skleněnými tabulkami nad vstupními dveřmi, se neodrazilo od stěny, ale zdálo se, že do ní vstoupilo. Stěna v rohu dětského koutku na okamžik zprůsvitněla. Václav zahlédl v hloubi betonu postavu. Nebylo to zrcadlo ani odraz. Byla to žena v šatech z jiné doby, která stála v prostoru, kde v podstatě nic nebylo. Žena na něj hleděla s výrazem hlubokého očekávání a v ruce držela malý kovový klíč.
Václav natáhl ruku, aby ji dotkl, ale vteřinu poté se světlo pohnulo o milimetr dál a stěna znovu ztuhla v neprostupný šedý beton.
„Kdo to byla?“ vyhrkl Budil a dlaní udeřil do chladné omítky.
Fragner jen chladně pokýval hlavou a začal si upravovat límec. „Dům není jen z betonu a skla, Václave. Je to kotva. Někdy se v něm setkáme s těmi, kteří tu byli před námi, nebo s těmi, kteří tu budou až za dlouho. Fragnerova architektura nestaví jen stěny, ona staví brány.“
Václav strávil následující roky tím, že se snažil ten moment zopakovat. Studoval každou spáru v parketových podlahách, měřil vzdálenosti mezi trubkovými zábradly na schodech a zkoumal každý centimetr suterénu, kde býval byt domovníka. Hledal tajné dveře, skryté schodiště nebo zapomenutý mechanismus, který by mu umožnil znovu oslovit ženu v betonu.
Nikdy nalezl nic. Vila zůstala v dokonalém stavu, její čisté linie a funkční design byly hrobem pro tajemství, které se mu na okamžik otevřelo. Budil se stal uznaným odborníkem na elektřinu, ale v noci, když dům utychl, stával se znovu lovcem duchů v moderním hávu.
I dnes, když člověk vstoupí přes původní branku a vyjde po vysokém schodišti na verandu, může pocítit ten zvláštní chlad v rohu zimní zahrady. Pokud se dopodívá přesně v ten moment, kdy slunce dopadá pod určitým úhlem na matné skleněné tabulky v předsíně, možná uvidí v hloubi bílé stěny jemný obrys prstů, které se snaží z druhé strany dotknout našeho světa.