Příběh: Budova Banky Creditanstalt
Když si paní Markéta z Pracké přinesla do paláce kávu, byla již studená.
Dveře do jejího pracovního pokoje se zavřely za ní s takovým tichým *klapnutím*, že se zdálo, jako by je někdo dotáhl prsty po stěně. Na stůl padlo světlo z vysokých oken, které osvětlovalo prachové tanec na slunečních paprscích. Markéta si povzdechla a postavila šálek na stříbrný podnos — káva byla zřejmě zapomenuta v kuchyni, kde ji čekal kuchař Václav s jeho neustálým mručením o „nepořádku v hlavách“. Ale tohle… tohle už bylo příliš.
Na stolu ležela kniha. Ne její, ne z knihovny — tenký svazek s vybledlým koženým obalem, který nikdy předtím neviděla. Na první stránce bylo napsáno jen jedno slovo: *Výplata*. Pod ním černou tuší, jako by ji napsal někdo v spěchu, nebo v zoufalství: *„Třináctého v půl jedenácté. Nezapomeň.“*
Markéta se podívala na hodiny na komíně. Bylo přesně deset minut po jedenácté. Srdce jí bušilo tak, že cítila, jak jí krev pulzuje v krku. Knihu otevřela. Stránky byly prázdné, jen na poslední ležela malá, vyřezávaná figurka — muž s dlouhým nosem a v rukou držící něco, co vypadalo jako klíč.
„Pane bože,“ šeptala, když náhle uslyšela kroky v chodbě. Byly příliš rychlé, příliš neklidné. Kdo by to mohl být? Palác byl prázdný, kromě ní a několika úředníků, kteří se scházeli v poschodí níže.
Vtom zazvonil zvonec u dveří. Markéta se otřásla a postavila se — ale když otevřela, nikdo tam nestál. Jen chladný proud vzduchu, který jí projel kostmi. A na prahu ležela další kniha. Tentokrát s nápisem: *„Dveře se zavřou samy. Nezapomeň.“*
---
Téhož večera, když si Markéta sedla ke svému oblíbenému oknu s výhledem na Staroměstské náměstí, uviděla ho. Muže v černém plášti, který se pomalu blížil k paláci. Nebyl to žádný z úředníků — jeho tvář byla ve stínu, ale něco v jeho držení ji upoutalo. V ruce držel klíč. Stejně jako na figurce.
„Kdo jste?“ vykřikla, ale vítr unášel její hlas pryč.
Muž se zastavil přímo před oknem. A pak — zvedl ruku. Ukázal na ni. A zmizel.
Následujícího dne byla Markéta nalezena v kanceláři, obklopená knihami s nápisy, které nikdo neznal. V ruce držela klíč. A na stole ležela poslední kniha s jedinou větou: *„Teď už víš, co se stalo třináctého v půl jedenácté.“*
Nikdo nikdy nepochopil, co to znamenalo. Ale od té doby, když se někdo podívá na hodiny v paláci Banky Creditanstalt, a je přesně půl jedenácté, slyší tiší zvuk klíče, který se otáčí v zámku — i když žádný zámku tam není.
A někdy, když je noc a palác stojí prázdný, vidí se v oknech stín muže v černém, který čeká. Jako by čekal na někoho, kdo ještě přijde.