Příběh: Budova CUBE
„To tady nepatří, pane Vykopal, tohle je zbrkly a není to v soupise,“ zasyčel mladý referent a ukázal prstem na hromadu papírů, které ležely na vylisovaném stole v sedmém patře.
Vykopal jen zamračil a přitáhl si k sobě šálek s horkou kávou. Vzduch v nové budově v Vokovicích voněl po čerstvém betonu, mokrém tmelu a levném tabáku. Byla to vůně nového začátku, monumentální kostka z šedého kamene a skla, která měla smazat bolest z popela Veletržního paláce. Všechno zde bylo úhlové, čisté a přísně funkční. Vykopal, zkušený úředník s tlustými skly brýlí, však v tom sterilním prostoru cítil něco, co tam být nemělo.
Podíval se na dokumenty. Byly to seznamy potravin pro export, ale mezi nimi byl jeden list, který vypadal jinak. Papír byl starý, zažlutlý a s okraji vypálený, jako by přežil žár vysoké teploty. Nebylo na něm napsáno nic o kávě z Brazílie ani o cukru z Karibiku. Obsahoval pouze jednu jedinou větu, zopakovanou tisíckrát: „Klíče zůstaly v plamenech, ale dveře se otevřely tady.“
Vykopal ztuhl. Vzpomněl si na línijové chodby starého paláce, který před několika lety pohltil oheň. Všechno, co tam bylo, mělo být pryč. A přesto seděl v budově, která byla dokončena teprve před chvílí, a držel v ruce list, který vypadal, že přišel z pekla.
„Kdo to sem přinesl?“ zeptal se tichým, chraplavým hlasem.
Referent jen pokrčil rameny a zmateně se rozhlédl po prázdné chodbě. V budově bylo v tu chvíli ticho, jen vzdálené bzučení zářivek přidaný k šumu ventilace vytvářel monotónní podklad. Vykopal vstal a pomalu kráčel k oknu. Díval se dolů na Evropskou třídu, kde se v dálce rýsovalo Šárecké údolí. Budova byla sice moderní zázrakem své doby, ale v jejích betonových koutích se zdálo, že se usídlilo něco, co nezná čas.
Najednou uslyšel zvuk. Nebylo to bzučení elektřiny. Byl to zvuk kovových klíčů, které někdo pomalu otáčel v zámku. Zvuk přicházel z chodby, kde nebyla žádná kancelář, jen slepá stěna z hrubého betonu. Vykopal vyšel z místnosti a šel směrem k hluku. S každým krokem se vzduch stával chladnějším, až pocítil mrazivý průvan, který v uzavřeném komplexu nedával smysl.
Když zahledem do chodby, neviděl nikoho. Jenom na šedé stěně, přesně ve výšce jeho očí, byla vyryta malá, čerstvá rýha. Vypadala jako stopa po nehtech nebo ostrým kovovým hrotem. Vykopal se dotkl betonu. Byl ledový, přestože venku bylo srpnové vedro.
V tu chvíli se za ním ozval hlas, který neznat, ale který zněl, jako by byl utopený v hluboké vodě. „Hledáte to, co zhořelo, nebo to, co se zpopela zrodilo?“
Vykopal se prudce otočil, ale za ním stál pouze jeho mladý referent. Jenže něco bylo špatně. Referent měl na sobě sako, které nepatřilo do roku 1977. Byl to střih z mnohem starší doby, s vybledlým límcem a zaprášenými knoflíky. V rukou držel ten samý zažlutlý papír, který před minutou ležel na stole.
„Kde jste to vzal?“ vyhrkl Vykopal a udělal krok zpět.
Referent se jen slabě usmál. Nebyl to úsměv člověka, ale spíše maska. „Tato budova není jen náhradou, pane Vykopale. Je to schránka. Některé věci se nedají spálit, jen se přesunou do novějších zdí.“
Vteřinu poté, kdy Vykopal zamrkal, byl referent pryč. Chodba byla prázdná. Vzduch opět voněl betonem a kávou. Vykopal se vrátil do své kanceláře a podíval se na stůl. Papír tam nebyl. Zůstal jen malý popelavý šmouh na vylisovaném povrchu, který se rozfoukal při prvním zátahu z okna.
Vykopal už nikdy v budově nechodil sám do slepých chodeb. Věděl, že betonové zdi jsou sice tlusté a pevné, ale nebrání průchodu tomu, co zůstalo uvězněno v dýmu starého paláce.
Kdo dnes prochází těmito chodbami, může někdy pocítit náhlý chlad a slyšet tiché cinkání klíčů tam, kde nejsou žádné dveře.