Příběh: Budova Gymnázia Kladno

„Tady to končí, pane Vondráček, v tuto vteřinu přestanete s tímto šílenstvím!“

Kříkl to ředitel školy a jeho hlas se rozlehlo chladnými chodbami nově vybudovaného gymnázia. Vzduch v budově ještě voněl čerstvou vápennou maltou a novým lakem na dřevě, ale v křídlech se už šířil podivný, kovový pach, který připomínal rozžhavené železo z blízkých hutí. Vondráček, mladý učitel latiny s neustále rozčesanými vlasy a skvrnami od inkoustu na prstech, se však ani nepohnul. Stál v prázdné kapli a hleděl na stěny, které malíř Růžička právě dokončoval.

Vondráček nenosil v ruce knihu, ale starý, zrezivělý klíč, který nikoho v budově nenapadlo hledat. Prsty se mu třásly, když jím začal rytmicky vyťukávat do mramorové podlahy. Zvuk byl ostrý, pronikavý, jako by narážel na dutý prostor hluboko pod zemí.

„Podívejte se na ty barvy, pane řediteli,“ zašeptal Vondráček, aniž by se otočil. „Ty stíny v rohu kaple se nehýbou s našimi lampami. Ony mají vlastní život. Vidím v nich tváře lidí, kteří tady ještě nebyli, a přesto už jsou zapsáni do zdivů.“

Ředitel přistoupil blíž, aby učitele násilím odtáhl od oltáře, ale v ten moment se stalo něco, co v záznamech školy zůstalo navždy nevyzpytatelné. V momentě, kdy se ruka ředitele dotkla ramene Vondráčka, celý prostor zaplavilo prudké, bílé světlo, které nepocházelo z žádného okna. Bylo to světlo chladné, téměř modravé, a doprovázelo ho nízké bzučení, které vibrovalo v zubech a kostech.

Vondráček prudce vydechl a pustil klíč. Ten však nespadl na zem. Klíč zůstal viset ve vzduchu, jako by byl zapuštěn do neviditelného zámku. Učitel se pak pomalu otočil k řediteli, ale jeho oči byly jiné. Znicej vzala z nich veškerá úzkost, nahradila ji prázdnota, která mrazila v zádech.

„Oni už jsou tady,“ řekl Vondráček hlasem, který zněl jako sbor mnoha lidí mluvících najednou. „Tato budova není jen ze kamene a malty. Je to lapač času. Kdo v ní bude studovat, bude v ní navždy zanechán, i když odejde pryč.“

Vteřinu poté světlo zhaslo. V kapli zavládlo ticho, které bylo tak hluboké, až v něm bylo slyšet tlukot srdcí obou mužů. Vondráček však už nestál na místě. Byl pryč. Nebylo vidět, kudy by mohl uniknout, protože dveře byly zavřené a okna vysoko nahoře. Na mramorové podlaze zůstal ležet pouze onen zrezivělý klíč, který byl nyní horký, až z něj stoupal tenký proužek dýmu.

Ředitel se v šoku rozhlédl po kapli. Všiml si, že jedna z postav na nově namalovaných freskách, která tam před minutou nebyla, vypadá přesně jako Vondráček. Postava na stěně měla v ruce knihu a hleděla s tichým zděšením přímo na ředitelovo místo.

Když se o týdny později v budově začaly dít další podivnosti, nikdo už nehledal Vondráčka. Učitel prostě zmizel ze světa, aniž by zanechal stopu v žádném registru. Jen někteří žáci, kteří pozdě večer zůstali v budově, tvrdili, že slyší v chodbách rytmické vyťukávání kovu o kámen. Ten zvuk nezněl jako náhoda, ale jako kód, který někdo z druhé strany zdivů snaží se přetloumit.

Kdo dnes projde chodbami gymnázia, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který doprovázel zmizení mladého učitele. A kdo se v kapli podívá pozorně na detaily malířských děl, možná uvidí tvář, která tam v původních plánech nebyla, a která stále čeká na to, až někdo znovu najde ten správný klíč.