Příběh: Budova Ředitelství Buštěhradské dráhy
„Tady to končí, pane Vincenči, dál už vás pustit nemohu!“ Strážník s tlustými prsty křečovitě svíral mosižný klíč a blokoval cestu k mohutným vchodovým portálům.
Vincenc Kvapil však neposlechl. Odrazil se od chladného kamene fasády a s výrazem člověka, který právě našel ztracený poklad, proklouzl kolem strážníka do vnitřního prostoru. Vzduch zde voněl po čerstvé vápence, vlhkém tmelu a drahém tabáku. Byla to vůně nového začátku, vůně moci, kterou ztělesňoval tento novostavěný palác. Kvapil nebyl úředníkem ani majitelem železnice, byl to muž s mapami v očích a neklidem v srdci, který věřil, že železnice není jen o kolejích a uhlí, ale o spojování světů.
Kvapil se zastavil uprostřed sálu. Pod nohama mu vrzalo dřevo a nad hlavou se klenuly stropy, které měly vyzařovat římskou velkolepostí. V tom okamžiku se z hloubky budovy ozval zvuk, který do tohoto sterilního prostředí nepatřil. Nebylo to tikání hodin ani šustění papírů. Byl to rytmický, kovový zvuk, připomínající údery kladiva do kovadliny, ale s podivným, ozvěnovým tónem, jako by zvuk nepocházel ze stěn, nýbrž ze země hluboko pod nimi.
„Slyšíte to?“ vyhrkl Kvapil a otočil se k zbledlému strážníkovi.
Strážník jen zakroutil hlavou a rychle odstoupil. Kvapil následoval zvuk. Vedl ho hlouběji do suterénu, kde světlo olejových lamp vrhalo dlouhé, tančící stíny na nově vyvrtané zdivy. Cesta končila u stěny, která vypadala dokonale hladce, přestože z ní vycházel onen kovový rytmus. Vincenc přiložil ucho k chladnému kameni. V tu chvíli zvuk ustal a nahradilo ho šepotání. Nebyl to lidský hlas, spíše zvuk tisíce malých ozubených kol, která se do sebe zapásala s naprostou přesností.
V kapse svého vlněného saka Kvapil pocítil náhlé teplo. Vytáhl starou stříbrnou stopku, kterou od něj zdědil po dědečkovi. Ručičky se točily zběsile dozadu, jako by se čas v tomto konkrétním bodě paláce rozhodl vzpourit proti všem zákonům přírody. Kvapil zlomil ticho tichým smíchem, který přecházel v chvějivý vzdech. Věděl, že pod tmito novorenesančními sály, v samotném základu moci Buštěhradské dráhy, leží něco, co nebylo v žádném architektonickém plánu Vojtěcha Ignáce Ullmanna.
„Kdo jste?“ zakřičel do prázdnoty chodby.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Ze stěny se odlepil malý, kovový úlomek, připomínající součástku z neznámého stroje. Byl horký, až pálivý. Kvapil ho sevřel v dlani a v tu chvíli zahlédl v odrazu vyleštěné mramorové podlahy postavu, která za ním stála. Byl to muž v oděvu, který nepatřil do roku 1871, s tváří vrytou do hlubokých vrásek a očima, které viděly konce všech cest, jež železnice kdy vybudovala. Než Kvapil stačil otočit hlavu, postava zmizela. Zůstal jen tichý zvuk dopadajícího prachu a zvláštní pocit, že je v tomto domě jen dočasným hostem.
Kvapil opustil budovu v naprostém omráčení. Venku na ulici mu přišla v ústach chuť železa. Vracel se sem každý den následujícího měsíce, ale zvuk už nikdy neslyšel a stěna v suterénu zůstala němým kamenem. Ztratil svou stopku, která přestala chodit vteřinu poté, co palác opustil poprvé.
Kvapil strávil zbytek života studiem map starých cest a tajných chodů Prahy, ale nikdy nenalazl vysvětlení pro onen krátký okamžik, kdy se čas v srdci železničního impéria zastavil. Zůstal po něm jen zápisník s jedinou větou: „Pod základy paláce bije srdce stroje, který nezná únavu ani konec.“
Kdo dnes prochází kolem těchto mohutných portálů, možná nevidí jen administrativní sídlo, ale cítí, jak pod nohama jemně vibruje země, jako by tam dole stále něco čekalo na svůj správný čas.