Příběh: Budova Teplotechny

Klíč se zakousl v zámku, jako by uvnitř někdo držel závěs. Nováková neprotlačila, jen přitiskla ucho k plechu — za dřevěnými desky nic, jen tišší šum ventilací, co vždycky zněl z potrubí pod stropem. Šesté patro. Ubytovna. Kde dřív spali kotelníci po směně, teď leželi v pokojích s čísly 601 až 612 studenti z vietnameských školicích programů a pár inženýrů na měsíční komisi z Ostravy.

Ona věděla, kdo tam je. Pan Dvořák z výpočtového oddělení. Padesát sedm let, vlasy poštěpané břízou, rukávy vždycky postrčené k loktům. Nežel žádný klíč. Říkal, že dveře zná dlaní.

— Otevři, starý blbče — šeptala a klepala vrchním hranou dláně. Tiché, aby to neslyšeli v kanceláři vedle, kde paní Špačková ředila čísla do evidencí spotřeby tepla.

Zámkový mechanismus zaskřípal. Dveře se o pár centimetrů rozpohyly, brzděné řetězem.

Nováková protlačila ruku do šířky, cítila chladný vzduch z místnosti — smrad starého tabáku, kyselého šatu a něčeho sladkého, možná jahodového džemu, co si Dvořák kradl z jídelny do šuplíku. Prst natrhl řetěz. Dveře zavlely dokořán.

U okna, zády k ní, stál muž. Ne Dvořák.

Vysoký. V šedém svetru s vyžitým lýcem na lišti. V ruce držel šroubovák. Ne obyčejný — ten s povlakem z bakelitu, co používali na údržbu regulátorů v kotelnách. Kladl ho k rámu dvojitého arkýře, tam, kde se modrý smaltový plech stýkal s betonem.

— Paní Nováková — řekl bez ohlednutí. Hlas měl suchý, drsný, jako by mluvil skrze suché houště. — Přišla jste po klíčích k 608?

Ona ztmavla. 608 byl prázdný. Od ledna, co odjel inženýr Konečný na důchod.

— Já... já nemám klíče k 608 — stála v rámu, hřízla si suché rty. — Jsem přišla po pane Dvořákovi. Má přepisy tepelného bilance do pěti.

Muž se otočil. Obličej zemrzlý, oči tmavé, hluboké pod obočím. Nikdo, koho by znala. A přitom jí přišel známý. Ten způsob, jak stál — nohy lehce rozkročené, hrdlo natáhnuté, jako by čekal úder.

— Dvořák tady není — řekl. — Odešel v sedm. Byl nemocný. Horečka.

— V sedm? — Nováková zírala na hodinky na zadní stěně. Čtyři hodiny odpoledne. — Ale... jeho šál je na háku v předsíni. A káva na stole. Ještě pare.

Muž se podíval na svůj šroubovák. Pak na okno. Venku zapadalo slunce za sedlovými střechami na Ječné, modré opláštění budovy chvíli zachytilo světlo, pak zase ztmavlo.

— Káva se vaří sama — řekl. — Když víte jak.

Vzal šroubovák a natočil ho do šroubu v rámu. Plech zaskřípal. Nováková cítila, jak se jí stahuje žaludek. Ne strach. Spíš úzko. Jako před bouřkou, když tlak klesá a uši zátiší.

— Kdo jste? — zeptala se. Hlas jí nezkolabil.

Muž se zastavil. Ruka s šroubovákem visela u boku.

— Někdo, kdo ví, proč je v 608 teplota dvacet pět stupňů i v lednu, když topení vypneme — řekl. — A proč z ventilací voní hořčice.

Nováková vzpomněla. Ledna 1983. Kontrola kotelny. Dvořák jí ukázal záznam v deníku: *608 – teplota nestabilní. Zdroj neznámý.* Pak se smál. *Duchové v trubkách, továrnička.*

— Nejsou to duchové — muž se otočil k ní plným tělem. — Je to fyzika. Jen... jiná než ta, co učíte ve škole.

Vytáhl z kapsy svétru malý sáček z pergaminového papíru. Hořelý okraj. Podělil ho a protáhl jí ruku.

— Pro vás. Ať víte, co hledáte.

Nováková vzala sáček. Papír byl teplý. Uvnitř suchý prášek, barvy popela. Vonělo jím po hořelém cukru a zeli.

— Co to je? — šeptala.

— Popel z archivu — muž se natočil k oknu, rameny se mu zvedly, když vdechl. — Ten, co spalili v padesátých. Plány na centrální výtopnu pro celou Prahu. Machoninové je navrhli. Pak je zakázali. Příliš ambiciózní. Příliš... viditelný.

— Machoninové... architekti této budovy?

— Navrhli ji jako uzel. Ne kanceláře. Uzel — muž položil šroubovák na parapet. — Každá trubka v tomto domě vede do 608. Každý drát. Každý signál. My jsme jen... uzávěry.

Nováková stála, sáček v dlaní, teplo se jí šířilo prsty nahoru k náramkům. Venku ztmavelo. První okna v protilehlých domech hořela. V budově Teplotechny zatím svítilo jen pár — v jídelně, v portýřině, v kanceláři šéfředitele.

— Proč mi to říkáte? — zeptala se.

Muž se podíval na ni. Poprvé se mu rozběhla rýha v tváři, hluboká od nosu k úzům.

— Protože vy jste jediná, kdo se ptá na Dvořáka. Ostatní jen podepisují — řekl. — A já potřebuji někoho, kdo podepíše to pravé.

— Co mám podepsat?

— Nic. Jen... příště, když přijdete po klíči k 608, nedělejte to v pátek. A nepřijďte sama.

Otočil se k oknu. Ruka se vztáhla k rukoveti.

— A ještě něco, tovaršky Nováková — přidal, hlas už jen šepot ve větru, co se vlákal skrz štěrbinu. — Modrý plech na fasádě. Není to smalt. Je to oxid. Reaguje na to, co protéká trubkami. Když se zbarví na zeleno... utíkejte.

Okno se otevřelo s suchým třeskem. Vítr vnutil do místnosti vůni suchého listí a výparů z tramvajové tratě v Ječné. Nováková skočila vpřed, ruka jí visela ve vzduchu.

Muž tam nebyl.

Jen otevírané okno, závesy v tahu, a na parapetu ležel šroubovák s bakelitovým povlakem. Teplý. Jako by ho držel někdo celý den.

Nováková se podívala na sáček v ruce. Pak na šroubovák. Pak venku, kde se modré opláštění budovy ve stínu večera zdálo být hlubší, tmavší, skoro černé.

V kapsě cítila hrubé papírky přepisů. Tepelné bilance. Čísla. Jen čísla.

Ale teď věděla, že ta čísla lžou.

A že zítra ráno půjde do 608. Samá. V pátek.