Příběh: Budova Uměleckoprůmyslového musea v Praze
Když jsem otevřel dveře do sklepa, vonělo tam po starém papíru a něčem sladce hnilobném, jako by se vzduch sám rozkládal.
„Pane doktore, tohle je bláznovství,“ zašeptal mi asistent Jan při svítilně, jak jsem se pomalu snesl po schodech z kamene, které se pod nohama prohýbaly, jako by je něco pod nimi tlačilo. „Tady nikdo nechodí od války.“ Měl pravdu – sklep byl zakázaný, plný prachu a zbytků něčeho, co už nikdo nechápal. Jenže já jsem tu chtěl najít odpověď.
Na stěně visel starý plakát – vybledlá litografie s nápisem *První česká výstava uměleckých řemesel*, rok 1902. Ale pod ním, v rohu, ležela něco, co tam nemělo být: malý kovový kufřík, zavřený na zámky, které se rozpadly při dotyku. Vnitřek byl vycpaný něčím černým, vlhkým, jako by se tam schovávalo něco živého.
„Co to je?“ zeptal se Jan, ale jeho hlas se ztratil ve skřípnutí dveří nad námi. Když jsem kufřík otevřel, uvnitř nebyly žádné předměty. Jen papír – tenký, jako by byl vyroben z něčeho jiného než ze dřeva. A na něm napsáno jediné slovo: *„Schváleno.“*
„To není možné,“ zamumlal jsem. „Tady nic takového nebylo.“
Jan se náhle zarazil. „Pane doktore…“ Jeho prsty se sepjaly kolem mé ruky. „Slyšíte to?“
Zdálo se, že ze stěn stoupá něco jako šepot, jako by stovky hlasů mluvily najednou, ale žádné slovo nebylo srozumitelné. Jen hluboký, rytmický zvuk, jako by někdo přetahoval nití v temnotě.
„To jsou…“ začal jsem, ale pak jsem ucítil, jak se vzduch pod námi prohýbá. Schody se zhroutily, jako by je něco vtáhlo dolů, a my jsme spadli do něčeho, co nebylo sklep. Bylo tam světlo – ne ze svíček, ale jako by se stěny rozsvěcely z nitra, a mezi námi se pohybovaly stíny lidí v renesančních šatech, kteří se dívali na něco, co jsme nemohli vidět.
„Co je tohle?“ vykřikl Jan, ale jeho hlas se ztratil v šumu, který zněl jako tisíce šicích jehel.
Když jsme se probudili, byli jsme zpátky v muzeu, na schodech, které byly celistvé. Kufřík zmizel. A na stěně, kde předtím visel plakát, byla nová nápis: *„Dílo schváleno – 1902.“*
Jan se třásl. „Pane doktore, já už sem nikdy nechci.“
Ale já jsem věděl, že tam musím jít znovu. Protože něco mi šeptalo, že tam ještě něco je – něco, co čeká, až ho někdo najde.
A já jsem byl ten, kdo to měl najít.
Protože v tom sklepě někdo stále pracuje. A čeká na další návštěvníka.
Budova Uměleckoprůmyslového muzea stojí nad Josefovem jako strážce tajemství, která nikdy nechce být odhalena.