Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Budova Ústavu Makromolekulární Chemie
  • Příběh: budova Ústavu makromolekulární chemie

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

budova Ústavu makromolekulární chemie
Smyšlený příběh

Příběh: budova Ústavu makromolekulární chemie

Příběh: budova Ústavu makromolekulární chemie
❧

„Zase jsi to posunul, Bedřichu! Tady byla mít mít být moje zkumavka, ne tvoje hromada papírů!“

Bedřich zvedl zrak od výpočtů a pohlédl na svého kolegu, který s rudým obličejem ukazoval na skleněnou příčku. V tomto novém domě, kde stěny nebyly z kamene, ale z posuvných skříní, se prostor měnil jako živý organismus. Stačilo lehce zatlačit a vaše pracovní místo se posunulo o půl metru doprava, čímž jste nechtěně ukradli kousek světa sousedovi. Vzduchem se vznášel pronikavý pach čistících prostředků a něčeho sladkého, co připomínalo přezrálé jablka, smíšené s chladem tekoucího betonu.

Bedřich jen pokrčil rameny a vrátil se k listům. Byl to tichý muž s vráskami kolem očí, který v ústavu na Břevnově působil jako stín. Zatímco ostatní vědci hlučně diskutovali o nových patentech a hřibových deskách stropů, Bedřich trávil hodiny v nikách prosvětlených prosklenými dveřmi, kde pozoroval hru světla na zelených a čirých tabulích fasády.

Právě v ten moment se to stalo. Bedřich ztuhl. Pomalu se otočil k velkému oknu, za nímž se střídaly barvy skla. V odrazu tabule viděl postavu, která stála přímo za ním. Byla to žena v šifonu, s krátkým zastřihaným vlasem, který byl v roce 1962 naprosto netypický. Její tvář byla klidná, téměř průsvitná. Když se Bedřich prudce otočil, aby ji pozdravil, v místnosti nebyl nikdo. Jen on a vzteklý kolega, který právě začal přehrnovat své skříně zpět na původní místo.

„Viděl jsi ji?“ vydechl Bedřich.

Kolega na něj vrhl pohledem, který říkal, že Bedřich tráví u chemikálií příliš mnoho času. Bedřich však neuhýbal. Všiml si něčeho zvláštního. Na hladké ploše hliníkové lišty, která spojovala skleněné tabule fasády, zůstal malý, vlhký otisk dlaně. Byl to otisk, který se pomalu vypařoval, ale zanechával za sebou jemný, stříbřitý prášek.

Následující týdny se Bedřich změnil. Přestal sledovat výsledky svých pokusů a začal sledovat rytmus domu. Zjistil, že v určitých hodinách, kdy slunce dopadá pod zvláštním úhlem přes zelená skla, se v chodbách objevují stopy. Nebyly to kroky, které by šly slyšet, ale spíše změny v tlaku vzduchu, jako když někdo projde vedle vás v úzké uličce.

Jednou večer, kdy už v budově zůstali jen vyvolení, Bedřich vstoupil do proskleného respia. V tichu budovy slyšel jen vzdálené dunění tramvaje z konce ulice Na Petřinách. Vprostřed síně stála ta žena. Tentokrát nebyla jen odrazem. Dívala se na betonové stropy s výrazem hlubokého smutku a v ruce svírala malý kousek keramické mozaiky, který vypadal, že patří na boční stěny budovy.

„Kdo jste?“ zašeptal Bedřich.

Žena k němu pohlédla a její rty se pohnuly, ale zvuk, který vyšel, nebyl lidskou řečí. Byl to zvuk krystalů, které se tříští pod tlakem. V momentě, kdy k ní Bedřich natáhl ruku, žena udělala jeden krok vzad a prostě zmizela v hliníkové lince fasády. Nebyl to pád ani průchod dveřmi. Byla to okamžitá změna stavu hmoty, jako by se její tělo stalo součástí skla a kovu.

Bedřich přistoupil k oknu a přiložil prsty k místu, kde předvteřimá stála. Sklo bylo ledové, přestože venku vládlo letní horko. V hloubi zelené tabule, uvnitř samotného materiálu, spatřil malý, jasně červený květ, který tam nemohl být. Byl uvězněn v osm centimetrech tvrdého skla, v místě, kde byla fasáda vlivena v továrně v Boleticích.

Bedřich už nikdy s nikým o tom nemluvil. Vědci ho považovali za excentrika, protože každé ráno, než začal pracovat, jemně pohladil hliníkovou lištu u svého okna. Věřil, že budova není jen zbetonovaným snovým plánem architekta, ale že v jejích moderních liniích a prosklených chodbách zůstala uvězněna něco, co nepatří do světa tabulek a vzorců.

Když Bedřich po letech odešel do důchodu, nechal v jedné z posuvných skříní malý lístek s nápisem: „Hlídejte barvy skla“. Dnes už nikdo neví, koho Bedřich v těch zelených tabulích viděl, ale kdo v tichu prázdných chodeb pocítí náhlý chlad a vůni stříbrného prachu, možná pochopí, že některé stěny jsou průhledné i pro věci, které nemají jméno.

Ten červený květ v hloubi skla tam stále je a čeká na někoho, kdo se odváží pohlédnout hlouběji než jen na povrch moderní architektury.

✦
Příběh se váže k památce budova Ústavu makromolekulární chemie Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)