Příběh: Budova Vysoké školy uměleckoprůmyslové
„To není možné, ty čáry se hýbou!“ vykřikl mladý malíř Václav Kopecký a prudce odsunul svou stoličku, která s hlasitým skřípěním rozsekla ticho prázdné učebny. Vzduchem se nesla hustá vůně terpentýnu a čerstvého vápenného omítky, která v nově vybudovaných sálech stále ještě srpnově hřála. Václav stál před masivní stěnou, kde v šeru novorenesančních klenben vyvstávalal obraz, který tam předtím nebyl.
Nebyl to obraz z plátna. Něco, co připomínalo tekuté stříbro, se v rytmu jeho vlastního dechu přelévalo přímo v kameni zdi. Postava na stěně byla muž, vysoký, v oděvu, který Václavu připřipomínal dobové šaty z mnohem starších let, s tváří zakrytou jemným závojem. Postava nestála, ale zdála se v kameni plavat, jako by zdi budovy nebyly pevným stavebním materiálem, nýbrž hladinami hluboké vody.
Václav natáhl ruku. Prsty se dotkly chladného povrchu, ale místo tvrdosti kamene pocítil zvláštní mravenčení, jako by ho proudilo tisíce malých jehliček. V ten moment postava v zdi zvedla ruku a ukázala směrem k oknům, přes která byla vidět střechy Starého Města. Václav ztuhl. Z noticedil, že postava nemá oči, jen dvě prázdné hlubiny, ze kterých však sytě vyzařovalo modré světlo.
„Kdo jste?“ zašeptal Václav a jeho hlas se rozléhal prázdnou místností jako ozvěna v katedrále.
Odpověď nepřišla v slovech. Místo toho se z hloubky zdi ozval zvuk, který připomínal tisíce jemných skleněných zvonečků, rozbíjících se v dokonalé harmonii. Václavovi před očima přeběhla řada obrazů: viděl plány budov, které ještě neexistovaly, viděl lidi v oděvích, které neznají, a viděl tuto samotnou školu, jak se mění, jak jí přirůstají nové podlažší a jak se její silueta v průběhu desetiletí ohýbá a natahuje.
Vtom se dveře učebny rozletěly. Dovnitř vstoupil dozorčí pan Novotný, jehož těžké boty duněly po novém parketu.
„Kopecký! Proč jste tady ještě v tuto hodinu? Všechny sály mají být zavřené!“
Václav se prudce otočil k dozorčímu, aby mu vše vysvětlil, ale když znovu pohlédl na zeď, byla prázdná. Jen šedý, hladký kámen, který voněl vápnem a prachem. Žádné stříbro, žádný závoj, žádné modré světlo. Jen ticho, které najednou působilo tíživě a až nepřirozeně hluboce.
Václav zkoumal stěnu ještě týdny. Škrabal prsty po spárech mezi kameny, hledal tajné dveře nebo skryté zrcadla, která by mohla takový klam vyvolat. Nic nenalezl. Jenže pokaždé, když v budově zůstal sám a v sálech začalo šimrat podvečerní světlo, cítil na své kůži ten stejný chlad a v uších slyšel vzdálený zvuk tříštícího se skla.
Jednoho dne našel v rohu učebny, přesně tam, kde postava stála, malý kousek kovového drátku, který nebyl vyroben z žádného známého kovu. Byl studený jako led a v rukou jemně vibroval. Václav ho schoval do kapsy, ale s každým dnem, co v budově trávil, měl pocit, že ho něco z hloubky zdí pozoruje. Nebyl to strach, spíše neodbytné volání, které ho nutilo hledat odpovědi v každém koutě tohoto monumentálního stavení.
Kopecký nikdy nedokončil své studium malířství. Odcházel z budovy s pocitem, že neopouští školu, ale zrazuje tajemství, které mu bylo svěřeno. Před odchodem se naposledy dotkl zdi v hlavním sále. Cítil, jak pod povrchem kamene něco tluče. Nebylo to srdce člověka, ale rytmus něčeho mnohem staršího a zároveň novějšího, co v těchto zdech věznilo a čekalo na svou chvíli.
Když dnes procházíte chodbami této budovy, možná ucítíte náhlý pád teploty, i když je venku žár. Možná uslyšíte jemný zvuk skla, který se mísí s hovorem studentů. Ten stříbrný muž stále plave v tlustých zdech novorenesance a hledá někoho, kdo dokáže vidět skrze kámen.