Příběh: Budovy Sdružení projektových ateliérů
„Kde jsi to sakra schoval, Oldřichu? Tyto plány nepatří do šuplíku, ale do archivu!“
Křik vedlejšího vedoucího rozsekl ticho betonového prostoru. Oldřich stál u okna v jedné z nových kostek, prsty pevně sevřené kolem rámu, a hleděl dolů do atria. Vzduch v místnosti voněl čerstvým ttiskem, ozónem z nových strojů a mírně vlhkým betonem, který ještě úplně nevyschl. Byl rok tysíc devět set sedmdesát tři a budovy, které právě dokončili, působily jako z budoucnosti, jako stroje z jiného světa zasažené do starého pražského Nového Města.
Oldřich se pomalu otočil. V rukou nedržel žádné plány, ale malý, zažlutlý kousek papíru, který našel ráno v podlahovém prostoru pavilonu B. Byl to fragment mapy, ale ne mapy města. Byla to schéma sklepů, které pod nimi hluboko v zemi tlumily kroky současnosti.
„Tady nic není, pane řediteli,“ odpověděl Oldřich tichým, chraplavým hlasem. „Jen prach a ozvěny.“
Ředitel na něj zúžil oči. Oldřich nebyl obyčejný kreslíř. Byl to muž s fascinací tím, co zůstalo skryto. Zatímco ostatní oslavovali čisté linie Pragera a moderní síť šesti metrů, Oldřich trávil každou volnou chvíli v nejnižších bodech budovy. Fascinovalo ho, že pod jejich moderním zázemím leží zbytky starého pivovaru Na Slovanech, které přežily nálety z roku čtyřicet pět.
Když ředitel konečně odešel, Oldřich sestoupil do suterénu. Světlo zvláštně blikalo, vrhajíc na betonové stěny dlouhé, deformované stíny. V pavilonu B, tam, kde se moderní konstrukce dotýkala starého kamene, Oldřich zaznamenal zvláštní zvuk. Nebylo to bzučení elektrického vedení, ale rytmické, hluboké tloukání, jako by někde hluboko v zemi stále tlouklo obrovské srdce.
Přiložil ucho k chladné stěně. Zvuk přestal. Místo toho zaslechl šepot. Nebyl to lidský hlas, spíše šumění vody nebo vítr v tunelu, který by neměl existovat. Vytáhl z kapsy mapu a zjistil, že čáry na papíře přesně odpovídají místu, kde právě stál. Pod ním nebyla jen sklepy pivovaru. Pod ním byla prázdnota, která měla tvar, jaký žádný architekt v tomto ústavu nenakreslil.
Oldřich začal hledat vstup. Prohledával každý roh, každou škvíru v betonu, až narazil na kovový poklop, který byl v plánech vypsán jako servisní šachta. Když ho s námahou zvedl, z otvoru vyvanul pach starého sladu, vlhkého sklepního plísně a něčeho sladkého, co připomínalo kvetoucí jasmín v nejstředě zimy.
Sestoupil dolů. Světlo jeho baterky rozřezalo tmu a odhalilo chodbu, která nebyla z betonu, ale z hrubých, červených cihel. Chodba vedla pryč od středu areálu, směřovala k místům, kde budovy stát měly, ale nikdy nebyly postaveny. Oldřich kráčel dopředu, veden zvěrováností, až narazil na masivní železné dveře. Byly zavřené, ale ne zamčené.
Uvnitř našel místnost, která vypadala jako zapomenutý archiv. Stoly byly pokryty vrstvou prachu tlustou jako prst, ale na jednom z nich ležel otevřený zápisník. Stránky byly prázdné, až na jednu jedinou větu napsanou červeným inkoustem: „Kdo vstoupí do páté budovy, najde klíč k času, který byl smazán.“
Oldřich ztuhl. Pátá budova nikdy nebyla postavena. Zůstala jen v plánech jako nedokončený sen. Podíval se kolem sebe a uvědomil si, že prostor, ve kterém stojí, přesně odpovídá rozmístění té neexistující páté budovy. Byl v místě, které v realitě nad ním neexistovalo.
V tu chvíli uslyšel nahoře kroky. Ředitel ho hledal. Oldřich chtěl zakřičet, zavolat o pomoc, ale když otevřel ústa, zjistil, že jeho hlas zmizel. Zůstal jen šum. Rychle vystoupal zpět, zaklapl poklop a vracel se do světa betonu a skla.
Když se však podíval do zrcadla v předsíni, vyletěl z něj s úžasem. Jeho vlasy, které byly dopřed sivié, byly najednou jetně černé, jako u muže o dvacet let mladšího. V kapse mu však stále zůstal ten kousek papíru, ale teď na něm byla napsána nová věta, kterou tam předtím neviděl: „Vrátíš se, až bude budov pět.“
Oldřich nikdy znovu nesešel do suterénu. Do důchodu odešel v tichosti, ale každý den, když procházel kolem prázdného prostoru, kde měla stát pátá budova, zastavil se a naslouchal.
Kdo dnes projde kolem tichých stěn v Vyšehradské ulici, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubky země, kde stále čeká prostor, který nemá své místo na mapě.