Příběh: Buquoyský palác (Praha 1)

Když se na schodech Buquoyského domu zastavil a pohlédl dolů, viděl jen černou díru, která se otvírala pod jeho nohama.

Nebylo tam žádné světlo, žádný prach ani stopy po schodech, jen hluboký, nehybný tma, jako by čas na okamžik zastavil a nechal ho stát na prahu něčeho, co nemělo být. *„Pánové, tohle není normální,“ zašeptal si Jindřich z Postupic, ačkoli nikdo mu neodpovídal. Věděl, že ho nikdo neslyší – jen on a tato prasklina ve zdi, která se otevřela v okamžiku, kdy se dotkl kamene.*

Dům stál na Ovocném trhu už staletí, ale teď se zdálo, že jeho stěny dýchají. Jindřich si otřel pot z čela – vůně vlhkého kamene a starého dřeva mu lepkla v nose, jako by sklepení bylo naplněno něčím, co už dávno nemělo patřit mezi živé. *„To není náš dům,“ zamumlal. *„To je jejich dům.“*

Bylo to v době, kdy Prahu ještě ovládali stíny minulosti. Jindřich, syn Zdeněka Kostky z Postupic, přišel sem s několika muži, aby zkontrolovali stav budovy po posledním požáru. Měli povel zřídit zde skladiště pro královy vojáky, ale když vstoupili do sklepení, našli tam něco, co tam nemělo být.

První, kdo to spatřil, byl Mikuláš, jeho nejvěrnější sluha. *„Pánové, podívejte se – tyhle schody…“* Ukázal na kamenné stupně, které se vinuly dolů, ale nikam nevedly. *„Tam dole… tam je někdo.“*

Jindřich se sklonil, až mu špička nosu téměř dotýkala ledový vzduch, který stoupal nahoru. *„Nic tam není,“ řekl, ale jeho hlas zněl jako cizí. *„Tam nic není.“* A pak uviděl ji.

Stín – ne to, co by se odráželo od svíčky, ale něco, co se pohybovalo samo. Bílá postava, která stála u zdi a pozorovala je. *„Kdo jsi?“ zeptal se Jindřich, ale stín jen zvedl ruku a ukázal na něco za sebou. *„Tam…“* zašeptal Mikuláš, jeho oči rozšířené jako talíře. *„Tam jsou dveře. Ale dveře nemohou být v kamenné stěně.“*

Jindřich se rozběhl, přemohl strach a dotkl se kamene. Prsty propadly do hloubky, jako by zdivo bylo měkké jako máslo. *„Pomoc!“ křičel, ale jeho hlas se vrátil k němu jako echo. *„Pomoc!“*

Když se probudil, ležel na schodech, obklopený svými muži, kteří se třásli jako v zimě. *„Co se stalo?“ zeptal se, ale nikdo neměl odpověď. *„Tam nic nebylo,“ řekl jeden. *„Jen ty schody. A ty kamenné stěny.“*

Dům byl později přestavěn, barokně okrasen, ale Jindřich z Postupic nikdy nezapomněl na tu černou díru, která se otevřela pod jeho nohama. A když umíral, nechal si do své pečetě vyryt slova: *„Sibi et Posteris“* – *Sobě i potomkům.* Jako varování.

Dnes, když procházíš Celetnou ulicí a zastavíš se před Buquoyským palácem, možná pocítíš ten samý ledový dech, který stoupá ze sklepení. Možná uslyšíš šepot, který nikdo jiný neslyší. A když se podíváš dolů, možná uvidíš ty samé schody, které nikam nevedou.

Ale dveře tam jsou. A někdo čeká, až je otevřeš.