Příběh: Býčí schodiště
„Ustupte, prosím, nechte mě k nim!“ zakřičel Vincenc a s prudkým pohybem odtlačil strážného, který se ho pokusil zastavit u vchodu na třetí nádvoří. Jeho prsty, špinavé od uhelného prachu a černé barvy, se křečovitě svíraly kolem malého sametového pouzdra. Vzduch byl těžký vůní mokrého kamene a blížícího se deště, který v Praze té doby v posledních letech secese zdál být neustálým sputníkem.
Vincenc nebyl z hradu. Byl to řemeslník, muž, který rozuměl duši kamene, ale v očích dvorních strážů byl jen bláznem v potrhaném saku. Přesto ho dnes nic nezastavilo. Směřoval k těm čtyřem sloupenům, kde bronzoví býci s mýtickou silou nesli na svých zádech zlacené trámy a těžký kovový koberec. Pro ostatní to byla jen novinka, odvážný návrh cizince Plečnika, který do hradních zdí vnesl neznámý řád. Pro Vincence to byl oltář.
Zastavil se před jedním z býků. Chladný kov pod jeho prsty vibroval. Nebyla to vibrace města, ale něco hlubšího, rytmické tlukotí, které přicházelo z hloubky země. Vincenc pomalu otevřel pouzdro a vyndal z něj malý kousek broušeného černého dioritu, který našel v prachatických lesích. Kousek kamene byl přesně stejného odstínu jako ty temné sloupy, které se dál v cestě k zahradám Na Valech tyčily jako strážci podzemního světa.
„Víte, co hledáte, že?“ ozval se za ním tichý, zastřený hlas.
Vincenc seběhl pohledem dolů. U jeho nohou stál muž v dlouhém černém plášti, jehož tvář byla zastíněna klobukem. Neznámý neukázal žádné známky úzkosti z toho, že právě narušovali klid hradní rezidence. V ruce držel starou mapu, která vypadala, že byla kreslena inkoustem z popela.
„Hledám místo, kde se setkávají žuly a mramory,“ odpověvěl Vincenc, aniž by se pohlédl zpět. „Místo, kde kámen mluví pravdou o tom, co je pod námi.“
Neznámý se pomalu přiblížil. Kroků nebylo slyšet, jako by jeho boty nedotýkaly šedé mrákotínské žuly schodů. „Tento architekt nestavěl jen cestu do zahrady. Postavil most mezi světy. Podívejte se na ty spáry v cihlovém zdivu, tam, kde schodiště prochází starou hradbou. Vidíte ty světlejší linie? To nejsou jen spáry. Jsou to žíly.“
Vincenc ztuhl. Sledoval pohledem klenbu nad hlavou a pak se podíval na své vlastní ruce. Černý kámen v jeho dlani začal slabě žhnout. V ten moment se stalo něco, co žádný z přítomných strážných nedokázal vysvětlit. Bronzový koberec nad nimi se mírně pohnul, přestože nefoukal ani závan větru. Zvuk připomínal hluboký, hrdelní řev zvířete, který se rozlehlo celým nádvořím, až se ztřesly skla v oknech okolních budov.
Vincenc s prudkým výkřikem přitiskl svůj kousek dioritu k patě sloupu. Vteřinu poté se stalo nemožné. Černý kámen z jeho ruky se prostě vpil do hladkého povrchu sloupu, jako by kov a kámen byli tekutinou. V místě dotyku se na okamžik otevřela úzká, sálající trhlina, ze které vyvanul mrazivý proud vzduchu vonící po starých jeskyních a zapomenutých kovech.
Když strážní konečně přebili Vincence a vyvedli ho z hradních bran, muž se nebránil. Jen se neustále díval zpět na Býčí schodiště. Smál se, protože věděl něco, co oni nevěděli. Věděl, že v hloubi těch černých prachatických sloupců a v žilách mrákotínské žuly zůstal kousek jeho vlastního hledání.
Když později zkoumali místo dotyku, kámen byl dokonale hladký. Žádná trhlina, žádný stopa po cizím kousku kamene. Jenže od toho dne každý, kdo stoupá po těchto schodech v úplném tichu, může zaslechnout pod nohama slabý, rytmický tlukot, jako by hluboko v zemi spalo obrovské zvíře, které čeká na svou poslední součást.
Kdo z nás dnes přiloží ucho k černému dioritu, možná konečně uslyší odpověď, kterou Vincenc nechal v kameni uvězněnou.