Příběh: Býšov
Krev na prahu
Kuník Býšovec se probral s chladem v ústech a rukou, která se mu neposlouchala. Na dlaních mu ležela ještě vlhká, jako by ji někdo právě vyndal z vody, a přesto voněla železem a starým slámem. Z okna věže, kde stál, mu do tváře foukal vítr z údolí, přinášející s sebou šum potoka Strouhy – ten samý, který před rokem ještě tekal čistý, nyní však nesl něco jiného. Něco, co mu zchladilo krev.
„To není moje,“ zašeptal si, ale věděl, že lže. Prsty mu třásly, když se pokusil zvednout svíčku. Plamen se kolébal, jako by ho tahal někdo pod zemí. A pak uslyšel kroky. Ne na schodech – ty byly prázdné od chvíle, kdy Arnošt zmizel. Kroky přicházely zvenčí, z temného dvora, kde se před měsícem ztratil poslední služebník. Ten, který našel v sýpce ty kosti.
„Kdo je tam?“ Kuníkův hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahradil. Odpovědi se nedočkal. Místo toho se dveře do věže otevřely samy od sebe, jako by je někdo posunul zevnitř. A v průvanu, který se v nich roztočil, ucítil vonnou po staré kůži a po hořícím dřevě.
Věděl, že by měl utéct. Ale nohy ho nesly k oknu. Dolů, do údolí, kde se potok vinul kolem zbytků starého hradiště. Tam, kde před staletími stáli jeho předkové a kde, jak se říkalo, ležela zem, která nechtěla propustit mrtvé.
Kuník si sundal z prstu pečeť s rodovým znakem – orlem a mečem – a hodil ji do tmavé propasti pod sebou. Pak se podíval na své ruce. Krev na nich už zasychala, ale pod ní se mu zdálo, že vidí něco světlejšího. Jako by mu někdo pod kůži vtiskl jméno, které neznal.
„Ty jsi tu už dřív,“ řekl nahlas do prázdna.
A pak uslyšel Arnoštův hlas. Ne jako echo, nýbrž jako šeptání z vlastního hrdla: *„Nejsme sami. Nikdy jsme sami nebyli.“*
Kuník se obrátil k dveřím. Byly zavřené. Znovu.
---
Nyní leží tvrz Býšov tichá, obklopená rybníky, které už nikdy neodpoví, jak hluboko sahá jejich dno. Kdo se sem dneska podívá, uvidí jen opravené zdi, suché trámy a sluneční paprsky, které se lámou v prachu. Ale když večer, když vítr přinese z údolí Strouhy vlhko a šum, někdo v té tmě ještě slyší kroky. A když se podívá na své dlaně, vidí na nich něco, co tam nemělo být.