Příběh: Bývalá fara
„Kdo ti to povolil, že jsi vzal mou poslední kukuřičnou slámu?“
Matěj Hrabáč se nehnul, jen držel v ruce kousek suchého stébla, které mu zbylo po zimě, a díval se na souseda Jirku Šimáka, jak mu ho vytrhává z prstů. Vzduch voněl po spáleném dřevě z komína a po mokré zemi, která se teprve probouzela od sněhu. V Branticích ještě nikdo nezačal s jarním setím, ale Matěj měl na svém pozemku poslední slámu, kterou mu zbyla od loňského úrodu, a teď mu ji Šimák chtěl vzít – a to ještě předtím, než by ji měl použít na posypání cest, aby se neuklouzl do bahna, když půjde do kostela na neděli.
„To je moje, Jirko,“ řekl Matěj klidně, ale prsty se mu stáhly kolem slámy, až mu zůstal jen bílý pruh na dlaních. „A ty víš, že bez ní mi do kostela nevyjdou ani děti. Tvoje jsou už v pořádku, ty jsi je posypal ještě minulý týden, ale my jsme ještě čekali.“
Jirka se usmál, ale to byl ten úsměv, který nikdy neznamenal nic dobrého. „No tak, Matěji, ty jsi vždycky něco měl navíc. Ale teď už ne. Ta sláma je moje, protože já jsem ji našel u tvého plotu.“ A když viděl, že Matěj nechápe, přidal: „A protože jsem ti minulý týden půjčil tu kozu, když ti ta tvoje odběhla do lesa. Takže se to vyrovnává.“
Matějovi se v žaludku stáhlo. Koza byla totiž jeho poslední naděje na mléko pro děti, dokud se neobjevil pastevec. Ale nic neřekl. Místo toho se podíval za Jirku, kde stála fara – ta nová, zděná budova, kterou si postavili loni, když vyhořel starý dům. Střecha byla ještě čerstvá, s těmi malými okénky vikýřů, které se leskly na slunci, jako by se usmívaly. A v té faře bydlel nový farář, ten mladý, který přišel z nějakého vzdáleného města a který nikdy neřekl „dobré ráno“, když se mu Matěj potkal na cestě.
„Takže ta sláma je tvoje?“ zeptal se Matěj a pustil ji. Jirka ji schoval do kapesníku, jako by to byl poklad.
„A ještě ti půjčím tu kozu zpátky,“ řekl Jirka a odcházel. „Ale až mi vrátíš ty tři groše, které jsi mi dlužil od loňského roku.“
Matěj se nehnul. Čekal, až Jirka zmizí za rohem, pak se otočil a šel ke fare. Dveře byly otevřené, i když to v baroku nebylo obvyklé. Vnitřek voněl po vosku a starých knihách, ale také po něčem jiném – po čerstvém pečivu, které někdo nechal vychladnout na stole.
„Pane faráři?“ zavolal Matěj opatrně. Nikdo neodpověděl. Ve dveřích do kaple se linulo světlo, jako by tam hořela svíčka.
A pak ho uviděl.
Farář seděl na židli u okna, oblečený v černém, ale ruce měl skryté pod stůl. Na stole ležela kniha, otevřená na stránce, kde bylo napsáno něco o darování a spravedlnosti. A vedle knížky – tři groše. Ty groše, které Matěj dlužil Jirkovi.
„Pane faráři,“ řekl Matěj znovu, tentokrát tišeji. „Ty víš, že já jsem ty groše neměl. Ale teď je máte vy.“
Farář zvedl hlavu. Jeho oči byly tmavé, jako by se v nich odrážely stíny ze starých obrazů na stěnách. „Vím,“ řekl. „A víš, že já jsem také něco dlužil. Bohu.“
Matěj nechápal. Ale pak farář pokračoval: „Jirka ti vzal tu slámu, protože věří, že mu to patří. Ale já ti dám něco, co mu nepatří. Ty groše jsou tvoje. Ale za ně musíš udělat jednu věc.“
„Cože?“ zeptal se Matěj, i když už tušil.
„Když půjdeš do kostela, vezmi si tu slámu zpátky. A řekni Jirkovi, že mu ji dáváš jako dar. Jako odpuštění.“
Matěj se usmál. „Pane faráři, já nemůžu…“
„Můžeš,“ řekl farář. „Protože když někdo bere, musí někdo dát. A ty jsi ten, kdo dává.“
Matěj odešel s groši v kapse, ale slámu si vzal zpátky. Když potkal Jirku u studně, podal mu ji. „Tady, Jirko. Ber to jako dar. Jako odpuštění.“
Jirka ho jen zíral. „Proč?“
„Protože to je správné,“ řekl Matěj. „A protože farář mi řekl, že když někdo bere, musí někdo dát.“
Jirka vzal slámu a nic neřekl. Ale když Matěj šel do kostela, viděl ho, jak stojí u plotu a díval se za ním. A možná poprvé v životě nevěděl, co říct.
Když Matěj opustil fara, dveře se za ním zavřely. Ale na prahu zůstala malá stopa – trocha prachu, který se usadil na kamenech, jako by tam někdo stál a čekal. A když se podíval nahoru, viděl, že jeden z vikýřů na střechě se leskl ještě jasněji než ostatní. Jako by se usmíval.