Příběh: Bývalá fara (Býčkovice)
„Kde jsi to schoval, ty starý lháři, kde jsi to schoval!“ řval Matěj a tasil prsty k nebi, zatímco mu z čela stékal pot do očí a smísil se s prachem z cesty. Stál v blátě před branou nové fary, která v roce 1741 konečně dostala svou podobu, i když války v okolí způsobily, že se do ní nikdo z kněžstva zatím nestěhoval. Budova s mansardovou střechou tam stála jako bílý mramorový sen uprostřed selského chaosu, ale Matěje nezajímaly klenby ani zdobná kartuše nad vchodem. Zajímal ho jen jeho bratr Jan a ten malý kousek pergamentu, který Jan předtím ztratil v hloubi sýpky.
Jan jen tichým hrdelním zvukem odpověděl a utřel si ruce do špinavého plátna. Stál u barokní brány a zíral nahoru, kde v kamenném výklenku seděl Anděl strážce. Ten kamenný chránitel vypadal, že se mírně usmívá nad hádkou dvou selských bratrů, kteří se přišli dohodnout o dědictví po otci, ale místo toho se hádali o to, kdo z nich více zpronevěřil zásoby obilí. Vzduch voněl vlhkou zemí, čerstvě vyvrtaným kamenem a lněným olejem, kterým někdo právě mazal panty brány.
„Ten papír je lístek k životu, Jene! Bez něj nám panenství neseberou, ale my nebudeme mít ani kousek pole, kde by vyrostl jediný kolos!“ Matěj udělal krok vpřed, až mu boty slyšně mlaskaly v blátě.
Jan se pomalu otočil. V očích měl ten zvláštní klid, který mají lidé, když už vědí, že všechno je ztraceno, nebo když vědí něco, co ostatní ne. „Hledej v základech, bratře. Tam, kde kdysi stál kostel svatého Havla. Tam, kde jsou kameny staré a zapomenuté. Tam lžou méně než lidé.“
Matěj ztuhl. Věděl, že pod novou farou leží trosky staré komendy a sborceného chrámu. Bylo to místo, kde se v noci slyšelo šumění větru v rybích sádkách a kde země stále držela tajemství z minulých století. Bez rozmýšlení se vrhl k lapačům kamení, které ještě nebyly plně zasypány, a začal hrabat v hlíně. Prsty mu mrzly v chladu země, i když bylo léto, protože stíny nové budovy vrhaly na něj těžký, vlhký chlad.
„Co tam hledáš, ty blázne? Je to jen hromada sutin!“ smál se Jan, ale v jeho hlase nebyla radost, spíše zvlášní smutek.
Matěj narazil na něco tvrdého. Nebyl to kámen. Byl to kovový kout, zrezivělý a zapadnutý hluboko v hlíně. Když ho s trhnutím vytáhl, nebylo to žádné psané právo na pole. Byl to starý, těžký klíč z černé oceli, omotaný hnijícím provázkem. V ten moment se z nebe snesl prudký déšť, který okamžitě smyly stopy z bláta a proměnil dvůr v jezírko.
Bratři stál vedle sebe v tichu, zatímco voda stékala po lících a prosakovala do jejich hrubých košil. Matěj díval na klíč a pak na lsní Anděla u brány. Jan si povzdechl a vyndal z kapsy ten pravý pergament, který celý čas držel v bezpečí.
„Chtěl jsem jen vidět, jestli jsi dostatečně hloubavý, abys našel to, co otec schoval pro nás oba, ne jen pro toho, kdo nejvíce křičí,“ řekl Jan tiše. „Ten klíč neotevírá sýpku, Matěji. Otevírá sklep, o kterém v kronikách není slovo, ale který vede hluboko pod klenbami fary až k tomu, co zbylo z komendy.“
Matěj se podíval na mohutné zdi budovy, která měla být domovem božích poslů, ale pro něj se v tu chvíli stala branou do podzemí. Věděl, že pokud ten klíč použije, možná už nikdy nenajde cestu zpět k prostému životu selského hospodáře. Ale touha po tom, co leží pod nohama, byla silnější než strach z hříchu.
Klíč v jeho dlani byl ledový, přestože ho stiskl tak silně, až mu zbělelý prst začal brnět. Jan jen ukázal směrem k vinnému sklepu, kde tma hloubila své vlastní cesty.
Kdo dnes projde branou pod Andělem strážce, možná neví, že pod hladkou dlažbou fary stále spí tajemství, které neotevřel žádný kněz, ale jen dva selský bratři v jeden deštivý den.