Příběh: Bývalá fara (Guntramovice)
Ostrá hrana břidlicové desky sjela po Florianově mozolnatém palci a zanechala za sebou tenkou linku tmavé krve. Ani nepípl. V guntramovickém větru, který se hnal od Červené hory, krev tuhla dřív, než stihla skápnout do čerstvého vápna.
„Křivíš to, Floriane,“ ozval se za ním suchý hlas.
Pater Benedikt stál na dvoře, zabalený do černého sukna, a špičkou okované hole klepal do zídky z lomového kamene. Vypadal jako zmrzlá vrána, co se usadila mezi hromadami štěrku.
„Pánbůh stvořil zdejší kopec šikmý, velebnosti,“ odsekl Florian, aniž by se otočil. Znovu zvedl těžký plát modrošedé břidlice a usadil ho na korunu ohradní zdi. „Kdybych kladl kameny podle vaší olomoucké vodováhy, první podzimní liják by vám spláchl celou faru dolů k Budišovce.“
Toho roku osmapadesátého bylo v kraji zle. V létě se kolem vesnice prohnaly pruské zásobovací vozy a hned za nimi Laudonovi vojáci. Pole zůstala udupaná pod kopyty kyrysníků, sýpky prázdné a Florianova vlastní dřevěná chalupa lehla popelem, když si pruští dragouni pekli na zápraží kradeného berana. Zbyla mu sestra Dorota, tři pytle promrzlého žita zachráněného v lese a dvě holé ruce.
Proto tu stál. Nestavěl novou kamennou faru pro stříbrňáky – těch v kostelní pokladnici stejně nezvonilo víc než ořechů v zimě. Florian stavěl za jediné právo: až zaklene černou kuchyň a zednickou lžící vyrovná spáry v chlebové peci, smí v ní upéct záchranu pro celou svou rodinu dřív, než žito ve vlhku shnije na padrť.
„Zdi jsou tlusté jako na pevnosti,“ zabručel kněz a vstoupil do šera přízemní síně.
Florian šel za ním. Vzduch uvnitř voněl syrovým vápnem, studeným kamenem a břidličným prachem. Pater ukázal holí k nepravidelně klenutému stropu černé kuchyně, kde se Florian celé dva dny lopotil s bedněním.
„Ta klenba je zplihlá. Spadne ti to na hlavu, sotva pod pecí rozděláš pořádný oheň. A jestli spadne pec, z čeho budu živ já? Z modliteb se polévka neuvaří.“
Florian si otřel zkrvavený palec do zástěry a zhluboka se nadechl. V očích mu plápolal stejný vzdor jako v kameni, který lámal v panském lomu. „Když ta placka spadne, velebnosti, dám vám svou poslední jalovici. Ale když vydrží, necháte v ní Dorotu péct každou sobotu až do příštích svatodušních svátků. A vy sám nám přinesete otep bukového dříví.“
Kněz ztuhl. Vychytralost sedláka se střetla s panskou pýchou. Nakonec Benedikt kývl: „Platí. Zatápěj.“
V peci zapraskalo suché smrkové chvojí. Žár se opřel do čerstvého zdiva, z vlhké malty vystoupila horká pára a vzduch ztěžkl štiplavým kouřem, který líně stoupal dýmníkem k břidlicové střeše. Florian nepřikládal zbrkle. Krmil oheň po polínkách, naslouchal praskání kamene, jako by to bylo tělo živého tvora. Klenba držela. Ani prasklina, ani zrnko písku nespadlo do žhavého popela.
Za dvě hodiny vytáhl Florian dřevěným povidlem ven první pecny. Kůrka zpívala, voněla trpkým kmínem a přepálenou žitnou moukou. Teplo z pece zaplnilo černou kuchyň a vyhnalo z ní lezavý chlad hor.
Pater Benedikt stál u vstupu do síně. Hůl opřel o stěnu a díval se na tmavý, praskající bochník, ze kterého stoupala bílá pára. Polkl naprázdno. Ráno jedl jen studenou vodovou kaši a jeho zelená kachlová kamna v patře byla dosud studená.
Florian vzal nůž, ukrojil tlustou patku, ještě tak horkou, že sotva šla udržet v dlani, a podal ji knězi na holé dlani.
Benedikt zaváhal, pak chléb přijal. Když se zakousl do křupavé kůrky, zavřel oči. „Je… dobrý, Floriane. Pevný.“
„Je z guntramovického kamene a žita, co přežilo Prusy,“ pousmál se Florian a otřel si saze z čela. „A ta klenba nad vámi, velebnosti, ta přečká mě, vás i ty vaše slavné císaře. Pamatujte na to, až v ní budete v zimě péct svůj vlastní panský koláč.“
Fara u kostela svatého Jakuba stojí ve svahu dodnes. Ohradní zeď z lomového kamene stále chrání dvůr a břidlice na střeše tiše odráží světlo horského slunce. Kdo vejde do chladného přítmí přízemí a položí dlaň na drsné stěny staré černé kuchyně, možná pod prsty ještě ucítí ten zvláštní, neuhasitelný žár selského vzdoru, který tam Florian v osmapadesátém roce navždycky zazdil.