Příběh: Bývalá konzervatoř
„Teprve teď slyšíte ten skutečný tón, pane Vondráček, ten, který se v těchto zdech skrývá!“ vykřikl mladý muž a prudce udeřil do klávesy, až se zvuk roznesl vysokým stropem budovy.
Vondráček, starší správce s tlustými prsty a tváří červenou jako zralé jablko, jen zamračil a přistoupil k nástroji. Vzduch v místnosti voněl po starém dřevě, kalafatu a mírně vlhkém tísní, který pronikal skrze nové zdi. Bylo to v roce 1891, v době, kdy se dům ještězářil novotou a jeho tvůrci, Wanderley a Tebich, byli hrdí na každou římskou obloukovou linii i každou ozdobu.
Ten mladík se jmenoval Antonín. Nebyl to student, kterého Vondráček znal z registru, a přesto se v budově pohyboval s takou přirozeností, jako by každý kout znal zpaměti. Měl na sobě vybledlý plášť a v očích zvláštní, horečnatý lesk. Od několika dnů se objevoval v sálech konzervatoře v nejzvláštnějších hodinách, kdy hudebníci odcházeli a v budově zůstalo jen ticho a prach tančící v paprscích světla.
„Kde jste se toho naučil? Kdo vás učil tiché harmonie?“ vyjel se Vondráček a zkusil Antonína chytit za rameno.
Mladík však uhnul s mrštností kočky. Opět se přisunul k klavíru. Nehrál však melodii, kterou by mohl někdo zapsat na papír. Byly to zvuky, které připomínaly šumění větru v listí nebo vzdálený křik ptáků z moravských lesů. Vondráček ztuhl. Cítil, jak mu v hrudníku tluče srdce, a ruka se mu začala třást. Tyto tóny neznalev, ale přesto v nich slyšel něco, co mu vyrazilo z pamperednice veškerý klid. Bylo to jako zvuk, který Leoš Janáček hledal v každém šepotu přírody, ale Antonín ho vyvolával přímo z ticha těchto zdí.
„Tato budova není jen z kamene a malty,“ šeptal Antonín a prsty mu tančily po klávesách, přestože je skoro neviděl. „Ona naslouchá. Zapisuje si každou notu, každý vzdech. Já jen vracím to, co v sobě už dávno schovala.“
Vondráček se pokusil vykřiknout, aby ho vyhodil ven, ale hlas mu uvízl v hrdle. V ten moment se stalo něco, co vyvádělo z míry i ty nejchladnější hlavy. Zvuk klavíru se začal znítit, přestože Antonín stál v absolutním nehybném klidu a jeho ruce byly od kláves vzdáleny o sáh. Hudba nezněla z nástroje, ale zrośla se do samotných stěn, z trámů stropu a z prázdných rohů sálu. Byl to sbor tisíce hlasů, které zpívaly píseň bez slov, tak čistou a hlubokou, že Vondráček nechtěně klesl na kolena.
Když se zvuk náhle utišil a v místnosti znovu zavládlo mrazivé ticho, Vondráček zvedl zrak. Sál byl prázdný. Antonín zmizel. Nebylo slyšet žádné zaklapnutí dveří, žádný krok na dřevěné podlaze. Jen otevřené okno propouštělo do místnosti chladný vítr, který rozvířil několik listů notového papíru rozložených na stole.
Správce se třesoucím pohybem přistoupil k klavíru. Na bílých klavesách ležela malá, stará mince, kterou v té době nikdo nepoužíval. Byla z matériału, který nepatřil do tohoto století, a měla vyražený symbol, který Vondráček nikdy v žádné knize neviděl.
Vondráček strávil zbytek svého života tím, že v budově hledal tajné chodby nebo skryté dveře, kterými by mohl ten mladík utéct. Ptal se všech, kdo v konzervatoře pracoval, ale nikdo si nepamatoval nikoho jménem Antonín. Jen občas, když v sálech zavjal vítr a budova se v noci trochu prohnala, slyšel Vondráček z hloubi zdí ten jediný, neznatelný tón.
Kdo ví, zda byl Antonín jen stínem z budoucnosti, nebo duchem, který přišel zúčtkovat svou lásku k hudbě v místě, kde se ona zrodila v nejčistší podobě.
Kdo dnes vstoupí do těchto prostor, možná pocítí, jak mu ztuhne kůže, když v tichu galerie najednou zazní tón, který nikdo nehrál.