Příběh: Bývalá městská věznice
„Tady to končí, pane Matěji, víc vám už neumožním,“ sykl dozorčí a s hlučným cvaknutím železného zámku zavřel těžké dveře.
Matěj z Plzně zůstal stát v tiché tmě, kde se vzduch chvěl vlhkostí a pach starého kamene se mísil s pachuťí plísně. V rukou svíral jediný lístek papíru, který mu změnil život. Nebyl to dopis, ale mapa vrytá do kůže, kterou mu před smrtí předal starý známý z podsvětí. Matěj nebyl zločinec, byl to muž, který věřil v neviditelné spoje. Věřil, že stěny této nové budovy, s jejími přísnými liniemi a vznešeným vzhledem, skrývají něco, co zbylo z mnohem staršího vězení.
Opřéndose o studený povrch zdi, přejel prsty po hrubém tesařství. Cítil, jak mu pod dlaní pulzuje chlad, který nepatřil jen do sklepa. V té chvíli se ozvalo tiché, rytmické poklepávání. Nebylo to z chodby, kde dozorčí právě odcházel. Zvuk přicházel zevnitř zdi. Tři krátké rány, pauza a dvě dlouhé.
Matěj ztuhl. Přiložil ucho k kameni a zadržel dech. Slyšel šepot, který zněl jako šumění suchého listí v podzimním větru. Hlas nezněl jako lidský, spíše jako ozvěna někoho, kdo zapomněl, jak se mluví.
„Kde jsi, Kozino?“ vydechl Matěj do tmy.
Od odpovědi mu ztuhla krev v žilách. Ze zdi se ozvalo jasné, zřetelné zaklapání kovového řetězu, i když v cele nebyl žádný řetěz. Matěj se začal zběsile hrabat v malém otvoru u země, kde se spojovala klenba s podlahou. Prsty mu krvácely, nehty se lámaly o tvrdý kámen, ale on nemohl přestat. V momentě, kdy vytrhl první uvolněný fragment malty, do cely vnikl prudký proud ledového vzduchu, který zhasl jedinou svíčku, kterou si přišmugloval.
V naprostémm mraku cítil, jak mu kůži na krku lechtá něčí přítomnost. Cítil pach starého pergamenu a tabáku, přestože v cele nebyl nikdo kromě něj. Pak ucítil dotek. Studený, kostnatý prst se mu jemně dotkl ramene a v uchu mu zaznělo jedno jediné slovo, které nebylo vyřčeno ústy, ale přímo v jeho mysli.
„Hledej hlouběji.“
Když o hodinu později dozorčí vrátil, aby Matěje odvedl zpět do cely, našel ho v katatonickém stavu. Matěj seděl uprostřed místnosti, oči široce otevřené, hledící do prázdna. V dlani svíral malý, zrezivělý klíč, který tam předtím nebyl. Ten klíč však nepasoval do žádných dveří v budově, které by dozorčí mohl ukázat.
Matěj už nikdy nepromluvil. Strávil zbytek svých dnů v Plzně jako stín samotného sebe, ale každý večer, přesně vteřinu před půlnocí, se v jeho koutku úst objevila zvláštní, spokojená úśmív. Věznice v Veleslavínově ulici s jejími krásnými římsami a vznešeným čelem zůstala pro ostatní jen symbolem řádu a moci. Jen ti, kteří v tichu noci přiloží ucho k jejímu východnímu křídlu, mohou slyšet to samé poklepávání.
Klíč, který Matěj našel, zmizel v den jeho smrti, ale legenda o tom, co otevřel v té jediné sekundě tmy, zůstala v Plzni živá. Kdo ví, zda v klenbách pod empírovým fasádou stále někdo čeká, až ho někdo správně zavolá.
Kdo se odváží vstoupit do ticha těch stěn, možná zjistí, že některé dveře zůstávají otevřené i poté, co jsou zamčené zvenku.