Příběh: Bývalá škola (Křižany)
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty drahé boty rozšlapám v blátě!“ vykřikl Matějas a prudce přítlačil svou těžkou kůži k tínu domu. V rukou svíral starý pergamen, který v mrazivém větru pod svahy Ještědu tancoval jako živý pták. Před ním stál dům, který v té době ještě neznané děti neučil číst, ale sloužil jako přístav pro poutníky a zbludané cestovatele. Byla to stavba s mohutnými roubenými stěnami, jejíž jižní štít sezníval do břidlicových šablon, které v šeru vypadaly jako šupiny obrovského zaspalého zvířete.
Matějas nebyl z Křižan. Přišel z dálky, z míst, kde se mluví jiným tónem a kde se věří v Dinge, které nevidí oko. Jeho zrak byl upřený na tři oblouky podstávek v přízemí. Právě tam, v prostoru mezi dřevěnými sloupy a chladným kamenem, měla proběhnout schůzka, o které mlčeli i ti nejodvážnější.
Vzduch voněl po mokrém jehličí a starém kouři z komínů, který se hustě táhl nad vesnicí. Matějas cítil, jak mu mrazí v prstech, ale v hrudi mu bušilo srdce jako uvězněný pták. Zvuk jeho vlastního dechu zněl v tichu podvečera až agresivně. Najednou se zpoza jednoho z oblouků vynořila postava. Byl to muž v černém plášti, který zakrýval vše kromě bledých prstů svírajících mosazný klíč.
„Přinesl jsi to?“ zeptal se cizinec hlasem, který zněl jako drcení suchých listů.
Matějas podal pergamen. V okamžiku, kdy se papír dotkl ruky neznámého, stalo se něco, co vyrazilo z místa veškerou logiku. Z podlahy podstávky, z hlubokého základu domu, se ozvalo hluboké, rytmické dunění. Nebylo to zemětřesení, ale zvuk, jako by někde hluboko v zemi tloukl obrovský zvon, který nemá žádný kov. Voda v blízkých kalužích se rozvibovala do dokonalých soukruží, přestože žádný vítr nefoukal.
Muž v plášti se nehnul. Jen se podíval na břidlicový štít domu, kde se v zapadajícím slunci zaleskla jedna z šablon neobvyklým, fialovým světlem. Matějas chtěl vykřiknout, ale hlas mu zamrzl v hrdle. Viděl, jak se z prázdného prostoru pod oblouky začala formovat mlha, která nešla s proudem větru, ale tvořila precizní geometrické tvary, připomínající písmena z jazyka, který lidstvo dávno zapomnělo.
„Tady je brána,“ zašeptal cizinec. „Tady se čas ohýbá pod tíhou toho, co bylo uloženo do základů.“
Vteřinu poté, než Matějas stihl položit jedinou otázku, došlo k prudkému záblesku. Nebyl to hrom, ale tichý, oslnivý výboj bílého světla, který na okamžik vymazal kontury roubených stěn i obrysy okolních hor. Když Matějas znovu otevřel oči, stál pod oblouky sám. Cizinec zmizel. Pergamen, který mu před chvílí vzal, ležel na zemi, ale byl prázdný. Všechny znaky, které na něm byly, zmizely, jako by je někdo vymazal neviditelnou rukou.
Matějas zůstal stát v mrazu, zmatený a třesoucí se. Jen tiché praskání dřeva v domě a vzdálený zvuk potoka v údolí mu připomínaly, že je stále v rzeczywlném světě. Zkusil zaklepat na dveře hostince, ale nikdo neodpovídal, přestože z komínů stoupal hustý dým a zevnitř byla slyšet tlumená hádka hostů. Bylo to, jako by dům existoval ve dvou světech zároveň – v jednom, kde lidé pili pivo a odpočívali z cesty, a v druhém, který byl přístupný jen skrze tajemství ukryté v jeho základech.
Od té doby se v Křižanech vyprávějí příběhy o tom, proč tento dům přečkal staletí a proč se v určitých hodinách, když slunce dopadá na břidlicový štít pod zvláštním úhlem, v prostoru pod oblouky cítí zvláštní chlad a slyší se ozvěna kroků někoho, kdo už dávno není z tohoto světa.
Kdo dnes prochází žlutou stezkou směrem k Malému Ještědu a zastaví se u staré školy, možná pocítí ten stejný mrazivý tah v zátylku. Ten, kdo se odváží vstoupit pod oblouky podstávky a zmlknout, možná uslyší to samo dunění z hlubin země, které Matějas slyšel před staletími. Odpověď na otázku, kam ten cizinec zmizel a co se stalo s textem na pergaminu, zůstala vytesána do samotných zádí budovy, v místech, kam se oko smrtelníka nedohlédne.