Příběh: Bývalý soud
Kůlna na schodech
Když se Jindřich z Podbořan opřel o studený kámen a zvedl hlavu, jeho dlaně se mu rozplývaly v špinavém prachu. Nad ním visel zvonek, který nikdy nezazvonil, a ze stropu, vykládaného černými trámy, kapala voda. *„Proč tu sedíš, jako bys čekal na soudce, který už je mrtvý?“*
Markéta, jeho žena, mu podala hrnček s černou kaší, ale její prsty se třásly. *„Jenom mi řekni, co jsi viděl.“* Jindřich se odmlčel. *„Viděl jsem ho stát na schodech. Bílý plášť, ale bez tváře. A když jsem ho oslovil, znělo to, jako by mu chyběly rty.“*
Ve městě se o tom mluvilo šeptem už týden. První to potvrdil Oldřich, panský písař, který tvrdil, že ho viděl v noci, jak se prochází kolem soudní budovy. *„Nebyl to žádný duch, Markéto. Byl to soudce.“* Soudce Václav z Chlumce, který zemřel před deseti zimami, ale jeho tělo nikdo nenašel. *„Ani kostra,“* dodal Oldřich a podíval se na Jindřicha, jako by čekal na potvrzení.
V té chvíli se dveře za nimi otevřely. Vstoupil Kryštof, starý soudní strážce, jehož ruce se po celý život třásly, ale teď držel svíčku tak pevně, že se mu žíly na čele vybouly. *„Pánové… já jsem ho viděl včera večer. Seděl na lavici a psal něco do knihy. Ale když jsem se přiblížil, stránky byly prázdné.“*
Markéta se zakryla. *„To není soudce. To je něco jiného.“* Jindřich se zvedl, prach mu padal z rukávů na zem. *„Ne, je to soudce. Ale ne ten, který byl. Ten, který ještě přijde.“*
Když Kryštof zapálil svíčku a světlo dopadlo na staré akty, které ležely na stole, všiml si Jindřich něčeho podivného. *„Podívejte se. Tyto záznamy… jsou staré dva sta let. Ale písmo je čerstvé.“*
Markéta se přitiskla k jeho rameni. *„Co když nás chce někdo varovat?“* Jindřich se podíval na schody, kde před chvílí stál prázdný vzduch. *„Nevarovat. Soudit.“*
Když venku zvonily k večerní mši, Kryštof náhle vykřikl. *„Tam!“*
Na vrcholu schodiště, kde se kdysi vykonávala spravedlnost, stál again bílý plášť. Tentokrát však držel v ruce ne knížku, ale klíč. *„Otevřete dveře,“* řekl hlas, který zněl, jako by mluvil skrze stěnu.
Jindřich se podíval na Markétu. *„Co když už nejsou žádné dveře, které by ho mohly zastavit?“*
Kryštof zhasl svíčku. *„A co když je příliš pozdě?“*
V té chvíli se dveře samy otevřely. A když se do nich podívaly, uvnitř bylo prázdno. Ale na zemi ležela jedna věc: starý klíč, který nikdo neznal. A na něm bylo vyryto jedno slovo: *„Podbořany.“*
Dnes stojí budova soudů v Podbořanech klidně, jako by nic nebylo. Ale když se v noci procházíš kolem ní a uslyšíš šustění papíru, nebo když se ti zdá, že v temnotě někdo čeká na schodech, možná pochopíš, proč se lidé sem už nikdy neodvážili vrátit. A proč tam někdo stále čeká.