Příběh: Čechovy sady
„Kde jsi to schoval, ty blázne! Kde je ten list?!“
Hanuš tasil krátký meč a špičkou ho tlačil do hrudi muže, který se třásl v hlubokém stínu starých dubů. Vzduch byl těžký vlhkostí a páchla v něm hniloba listoví smíšaná s kovovým pachem strachu. Byl to mrazivý podzim, který z hrdel vyváběl hustý bílý opar a dlaně křečovitě svíraly jílky zbraní.
Muž u země, vyhublý písař jménem Mikuláš, jen ztímal pohledem a zakrklal v hrdle. Neměl na sobě zbroj, jen špinavý plátnový plášť, který mu vlál kolem ramení jako potrhaný stín. V Olomouci se tehdy mluvilo o věcech, které nebyly určeny pro lidské ucho, a Mikuláš byl zrovna tím, kdo si tyto věci odvážil zapsat.
Hanuš ho prudce strhl za límec nahoru. Sněhu ještě nebylo, ale země pod nimi byla tvrdá a studená jako hrob. Kolem nich se tyčily stromy, jejichž větve připomínaly prsty kostlivců sahající k šedému nebi. Právě zde, v oblasti, kde dnes tichý park stíní svou zelení, se tehdy odehrával boj o pravdu, která mohla převrátit řád města.
„Řekni to a možná tě nechám žít až do úsvitu,“ zasyčel Hanuš a přitlačil ostří meče k hrdlu písaře.
Mikuláš se krátce, chraplivě zasmál. Z jeho úst vyletěl obláček páry. Pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k zemi, tam, kde kořeny starého stromu vytvářely hlubokou, temnou rýhu v půdě. V té chvíli se z hloubi lesa ozval zvuk, který oba zastavil. Nebyl to křik ani vrzání větví. Byl to čistý, vysoký tón, jako by někdo udeřil do křišťálové čary, ačkoliv v okruhu mnoha mil nebyla žádná zvonice, která by v tuto hodinu zvonila.
Hanuš ztuhl. Meč mu v ruce mírně zakolisal. Ten zvuk nebyl lidský, ani zvířecí. Byl to zvuk, který vracel člověka do stavu naprosté bezmoci. Mikuláš využil tohoto zaváhání. Prudkým pohybem se vytrhl, vrhl se do hustého křoví a zmizel v mlze, která náhle zhoustla tak silně, že nebylo vidět na délku paže.
Hanuš vyrazil za ním, ale mlha se chovala zvláštně. Pokaždé, když se snažil jít rovně, cítil, že ho prostor tahá jinam. Vzduch kolem něj začal vibrovat a v nose cítil zvláštní, sladkou vůni, která v tomto pustém lese neměla žádné vysvětlení. Byla to vůně rozkvétající jasmínové zahrady v nejhorkejším srpnu, přestože pod nohama vrzaly zmrzlé větve.
Když se mlha konečně rozestoupila, Hanuš stál na místě, které vypadalo jako oko lesa. Uprostřed malé mýtiny ležel Mikuláš. Byl nehybný. Meč v rukou Hanuše zůstal vytažený, ale útočník už neměl koho zabít. Písař ležel na zádech, oči široce otevřené a hledící do nebe, ale v nich nebyl žádný strach. Bylo v nich něco, co připomínalo absolutní poznání.
Hanuš se sklonil a hledal v kapsách pláště onen prokletý list. Našel jen prázdný pergamen. Nebylo na něm ani jedno slovo, žádný inkoust, žádný znak. Jen když Hanuš papír zvedl proti slabému světlu, uviděl, že povrch pergamenu není hladký, ale vrytý do něj byl neviditelný vzorec, který tvořil mapu místa, kde právě stali.
Hanuš se rozhlédl kolem sebe. Všechno bylo stejné, přestože cítil, že se něco zásadně změnilo. Zvuk křišťálového tónu se vrátil, tentokrát mnohem hlasitěji, a pak náhle utichl v naprosté prázdnotě. Hanuš zvrátil pergamen a s hrůzou zjistil, že se na papíře začínají objevovat slova, která nebyla napsána inkoustem, ale krvavými skvrnami, které se formovaly samy od sebe.
Slova však nebyly určena pro něj. Byla to jména lidí, kteří na toto místo přijdou za stovky let.
Hanuš tam stál, obklopen tichem, které bylo tíživější než hluk bitvy. Nevěděl, kam Mikuláš zmizel, protože tělo, které měl před sebou, se v jediný okamžik rozplynulo v prach a zbylo jen prázdné šatování položené na studené zemi.
Kdo dnes prochází cestami Čechových sadů, možná pocítí ten zvláštní náhlý pád teploty nebo zaslyší tón, který do ticha parku nepatří. Pod vrstvami hlíny a kořenů stále spí tajemství, které se odmítá nechat vyprávět, a čeká na toho, kdo dokáže přečíst neviditelný spis.