Příběh: čekárna tramvajové zastávky Obilní trh
„Tady to je, v tomhle kousku skla a betonu, v téhle křivce, která popírá pravý úhly světa,“ sykl Viktorin a prudce přitlačil svou ruku k bílému obkladu stěny. Prsty měl špinavé od tuší a v očích mu plál horečnatý lesk. Stál v malé betonové čekárně na Obilním trhu, v prostoru, který vypadal spíše jako přístav pro budoucí století než jako zastávka pouliční dráhy.
Kolem nich hučelo město, zvonily tramvaje a vzduchem stál pach mokrého asfaltu a koňského hnojiva. Ale uvnitř tohoto bílého oblouku, pod zaobleným stropem, jako by čas ztuhl. Viktorin se nedíval na přijíždějící vozy. Díval se dolů, na podlahu z luxferů, skrze které pronikalo mdlé, mléčné světlo z prostor umístěných hluboko pod zemí.
„Vykliďte cestu, pane Viktorine, blokujete cestu cestujícím,“ ozval se tichý, chladný hlas. Byl to pan Bedřich, průvodčí v dokonale vyžehlené uniformě, který s nehybným obličejem sledoval každý pohyb tohoto zvláštního muže.
Viktorin ho nevnímal. Vytáhl z kapsy malý, mosazný klíč a s třesoucí se rukou ho zkusil zasunout do úzké rýhy v zadní stěně, hned vedle dveří do telefonní budky. Klíč zapadl s tichým cvaknutím, které přehlušil hvízd tramvaje brzdící na kolejích.
„Oni říkají, že to je jen beton, Bedřichu! Ale podívejte se na ty linie! Tenhle tvar není pro lidi, je to anténa! Je to lapač něčeho, co k nám nepatří,“ vyhrkl Viktorin a prudce otočil klíčem.
V ten moment se stalo něco, co Bedřich ani nikdo z přihlížejících cestujících na červené lavici z umělého kamene nedokázal vysvětlit. Světlo, které doposud proudilo z luxferů směrem nahoru z toalet pod terénem, náhle změnilo barvu. Z mléčného se stalo sytě fialové, až téměř černé, a začalo pulzovat v rytmu lidského srdce.
Vzduch v čekárně ztěžkl. Najednou se v něm rozlil intenzivní, až omamný pach starého papíru a ozónu, jako by právě někde poblíž udeřil blesk do knihovny. Lidé na zastávce ztuhli. Nikdo nemohl udělat krok, nikdo nemohl promluvit. Byli uvězněni v tichu, které bylo tak husté, že bylo cítit na jazyku jako kovová chuť.
Viktorin se znovu přitiskl k bílému opaxitu. Z obkladaček začala vyvazovat jemná, stříbřitá mlha, která se nešířila do prostoru, ale stékala po stěně směrem dolů, k luxferům. Z hloubky podzemí, z těch tmy, kde v běžný den jen lidé hledali úlevu v toaletách, se ozval zvuk. Nebylo to zaklepatí ani křik. Byl to jasný, melodický tón, který zněl jako tisíce skleněných zvonků zvonících současně.
„Slyšíte to? On mi odpověděl!“ vykřikl Viktorin a syčivým pohybem ruky otevřel malé dvířka, která se pod tlakem klíče uvolnila.
Bedřich, který poprvé v životě ztratil svou stoickou rovnováhu, udělal krok vpřed, aby Viktorina odtáhl od stěny. Ale jakmile jeho bota dopadla na luxferovou dlažbu, fialové světlo zhaslo. Všechno zmizelo v jediném mžiku. Pach ozónu vyprchal, ticho prasklo a město znovu vybuchlo svým hlukem. Tramvaje odjížděly, lidé začali mluvit a Bedřich se znovu narovnal v uniformě.
Jenže Viktorin tam už nebyl.
Stál tam pouze ten malý, mosazný klíč, který ležel na čistém bílém obkladu. a v prostoru, kde předtím stál muž, zůstal jen jemný povlak stříbřitého prachu. Bedřich se zadíval dolů, do luxferů, do hlubin pod zastávkou. V té hloubce, kde by mělo být jen betonové zázemí a potrubí, zahlédl na zlomek sekundy cosi, co vypadalo jako lidská ruka, která se s jemností milence loučila z povrchu země.
Bedřich klíč zvedl a schoval ho do kapsy. Nikomu o tom neřekl. Jen každé ráno, když procházel kolem té zaoblené betonové stěny, přiložil ucho k bílým obkladačkám a naslouchal, zda z hloubek pod zemí znovu nedozní ten skleněný tón.
Kdo dnes stojí v této bílé oblouku a dívá se pod nohy, možná stále cítí ten zvláštní chlad, který nepochází z betonu, ale z místa, kam Viktorin kdysi vstoupil a nikdy se nevrátil.