Příběh: Černětice

Karel Hýzrle z Chodů stiskl rukojeť meče, zatímco jeho oči přecházely od tmavého lesa k zámecké věži, jejíž cibulová střecha se rýsovala proti blednému měsíci. Vlahý letní vzduch byl těžký vůní dozrávajících stromů a náznakem vlhké zeminy, která vždy předcházela příchodu bouře.

"Musíme mluvit, Vojtěchu," řekl Karel, jeho hlas zněl pevně, ale s nádechem naléhavosti, když se obrátil ke svému hostu, Vojtěchu Zádubskému ze Šentalu. "Tento večer nemůže skončit bez našeho rozhovoru."

Vojtěch Zádubský se naklonil v křesle, jeho tvář byla osvětlena pouze slabým světlem svíček, které tančily ve vzduchu plném očekávání. "O čem chceš mluvit, Karle? Večerní hodina není vhodná pro důležité rozhovory."

Karel se posunul blíž, jeho kroky byly tišší než šepot. "Je to o zmizení mé sestry, Anny. Už je to několik týdnů, co byla naposledy viděna. Myslím, že bys mohl vědět něco, co by mi mohlo pomoci ji najít."

Vojtěch Zádubský se zamračil, jeho oči se zúžily, jako by se pokoušel zahlédnout nějakou neviditelnou pravdu. "Nemám ponětí, o čem mluvíš, Karle. Anna byla vždycky divoká a svobodná. Možná prostě chtěla vidět svět."

Karelův úchop meče se zostřil. "Ne, Vojtěchu. Anna by nikdy neopustila svou rodinu bez slova. Něco se stalo. A já mám pocit, že to má něco společného s tímto místem."

V tom okamžiku se ozvala zvenčí záhadná, tichá hudba, která zněla jako šepot lesních víl. Všichni v místnosti se zarazili, jejich hlavy se otočily k oknu, kde se temný les zdál táhnout až k samému zámeckému dvoru.

"Co je to?" zašeptal Vojtěch, jeho hlas byl naplněn směsicí strachu a zvědavosti.

Karel se otočil k oknu, jeho oči pronikaly do tmy. "To nevím, ale mám pocit, že to má něco společného s Annou. Musíme jít a zjistit to."

Bez dalších slov Karel Hýzrle z Chodů vyběhl z místnosti, následován Vojtěchem Zádubským ze Šentalu. Temný les je čekal, plný tajemství a neznámých zvuků, které se zdály šeptat o něčem, co se nikdy nedovědí.

Les byl hustý a tichý, jako by držel dech. Karel a Vojtěch procházeli mezi stromy, jejichž větve se zdály dotýkat se jejich ramen, jako by je vedly k nějakému tajnému místu.

Náhle se ozval slabý, nesrozumitelný šepot. Karel a Vojtěch se zastavili, jejich hlavy se otočily ke zdroji zvuku. Šepot se zdál přicházet odkudkoli a nikde, byl to zvuk, který se stal součástí lesa samotného.

"Co to je?" zašeptal Vojtěch, jeho hlas byl naplněn strachem.

Karel se zadíval do tmy. "Nevím, ale mám pocit, že nás to vede někam."

Šepot se stal silnějším, až se zdál být téměř slyšitelným. Karel a Vojtěch pokračovali v chůzi, jejich srdce bila rychleji, jako by cítili, že se blíží ke nějakému konci.

Náhle se před nimi objevil zámecký rybník, jehož hladina se zdála být pokrytá tenkou vrstvou mlhy. Karel a Vojtěch se zastavili na břehu, jejich oči se upíraly do vody.

V tom okamžiku se ozvalo slabé zaplavení vody. Karel a Vojtěch se naklonili dopředu, jejich oči se snažily proniknout do mlhy.

A pak, náhle, se všechno stalo tichým.

Karel Hýzrle z Chodů se postavil, jeho oči stále upíraly do vody. "Anna," zašeptal, jeho hlas byl naplněn smutkem a nadějí.

Vojtěch Zádubský se postavil vedle něj, jeho tvář byla bledá. "Co se stalo, Karle?"

Karel se otočil k němu, jeho oči byly prázdné. "Nevím, Vojtěchu. Ale mám pocit, že to tajemství zůstane navždy skryto pod hladinou tohoto rybníka."

A s tím se Karel Hýzrle z Chodů otočil a zmizel v temnotě lesa, zanechávaje za sebou pouze šepot a tajemství, které se zdálo být ukryto ve stěnách zámeckého rybníka. Co se stalo pak, zůstalo navždy skryto v hlubinách lesa, kde pouze stromy a vítr věděli pravdu.