Příběh: Černínská 12
„Tady nikdo neodpovídá na otázky, které by neměl.“
Tato slova vyřkl profesor Josef Lumbe, když se jeho prsty, pokryté inkoustem od nedokončených výpočtů, dotkly kamenné zdi zahradní branky. Za ním se vznášel zápach vlhkého kamene a rozkvetlých šípků, které se v letních dnech vinuly po celém náspu. Dnes však nebylo léto. Dnes byl únor roku 1743, a vzduch nad Hradčanami voněl spíše po zamrzlých listí a dýmu z komínů, který se valil z uliček dolů.
Lumbe stál před branou, která vedla do jeho zahrady, a přitom se díval na sever, kde se v dálce tyčily stěny Pražského hradu. Ale jeho mysl byla jinde – u toho, co se stalo minulé noci. U toho, co viděl, když procházel zahradou při měsíčním světle.
„Proč jste mě sem pozval, pane profesore?“ zeptal se za ním mladý student, Jan Křtitel Šebestík, který ho doprovázel. Jeho dech se zviditelnil v chladu, a Lumbe si uvědomil, že chlapec má ruce zaražené do pláště, jako by se bál, že se něco dotkne. „Protože tam je něco, co byste měl vidět,“ odpověděl Lumbe a otevřel bránu.
Zahrada byla pokryta tenkým ledem, který se lámal pod jejich kroky. Mezi stromy, které zde nechal vysadit Humprecht Černín, se vinevaly stíny, které se nehodily k žádnému světlu. Lumbe se zastavil u starého dubu, jehož kmen byl pokryt nápisy, které nikdo neuměl přečíst. „Tady,“ řekl a ukázal na zem. „Tady ležely ty stopy.“
Jan Šebestík se sklonil. Na zamrzlém sněhu byly vidět otisky bose nohy – malé, jako by patřily dítěti. Ale co bylo nejpodivnější, otisky vedly přímo ke kamenné terase, kde stál Lumbeův dům, a pak se ztratily, jako by se noha náhle vznesla do vzduchu.
„To není možné,“ šeptal student. „Nikdo tady nechodí bosý v zimě.“
Lumbe se usmál bez radosti. „Ne, ale někdo tu byl. A už to není prvníkrát.“
Před několika týdny se totiž v domě objevila dívka. Nikdo nevěděl, odkud přišla, ale Lumbe ji našel v knihovně, jak sedí na židli a čte jeho rukopisy. Byla oblečena v bílém šatu, který se zdál být starší než sám dům. Když ji profesor ptal, kdo je a odkud přišla, jen se usmála a řekla: *„Jsem ta, která tu byla dávno před vámi.“* Potom zmizela, jako by ji pohlohl vzduch.
„A vy si myslíte, že to souvisí s těmito stopami?“ zeptal se Šebestík.
Lumbe se podíval na studentovu tvář, osvětlenou měsícem. „Nejsem si jist. Ale víte, co je nejpodivnější? Ta dívka… nosila boty. A ty stopy jsou bosé.“
V tom okamžiku zazněl zvuk – jako by se někdo dotkl kamene. Oba se otočili. Na terase, kde se stopy ztratily, stála postava. Bílý šat se leskl v měsíčním světle, a když se k nim pomalu přiblížila, uviděli, že je to ona. Dívka s úsměvem, který se nehodil k žádnému obličeji.
„Pane profesore,“ řekla, „vy jste tak chytrý muž. Proč se bojíte toho, co nevidíte?“
Potom se její ruka dotkla Lumbeova ramene – a on ucítil, jak mu teče led po zádech, jako by ho někdo polil vodou. Když se ohlédl, dívky tam nebylo. Jen na zemi ležely nové otisky – tentokrát s malými bílými květy, které nikdo neznal.
„To není možné,“ opakoval Šebestík, ale jeho hlas zněl slabě.
Lumbe se otočil k domu, kde ho čekala teplá místnost a plameny svíček. Ale jeho nohy ho nesly zpět ke kamenné zdi, kde se mu zdálo, že slyší šeptání – jako by mu někdo šeptal do ucha: *„Zůstaň. Zůstaň a uvidíš.“*
Když ráno přišli zahradníci, našli na terase rozkvetlou růže, která tam nikdy předtím nerostla. A v knihovně ležela kniha, kterou Lumbe nikdy nepsal – s nápisem na první stránce: *„Pro toho, kdo se vrátí.“*
Dnes, když projdeš Černínskou ulicí a zastavíš se před branou, která vede do Lumbeho zahrady, poslouchej. Někdy v noci uslyšíš kroky na zamrzlém sněhu. A pokud se odvážíš podívat, uvidíš stopy, které se nikdy nekončí.