Příběh: Černý dům
„Kde jsi to schoval, ty šílený starče!“, zařval Matěj a prudce přítlačil svou oběť k pískovcovému portálu domu. Chladný kámen vryteho nápisu hlouboko vryzal do zad muže, který se jen třeसल a v očích měl čistý děs. Kolem nich se vznášela hustá mlha, která pohlcovala zvuky Třebíče, jenže vzduch zde, u samotného prahu, voněl zvláštně po spáleném síře a starém pergamenu.
Starý muž se jmenoval Ondřej a byl to zbytek z řady učenců, kteří věřili v moc hvězd více než v slovo církve. V rukou křečovitě svíral malý kousek kůže s vyrytým znamením planety Smrtonoše. Matěj, muž s tváří zrudlou od hněvu a dlaněmi ztuhemělými mrazem, mu vytrhl lístek a s nenávistí ho roztrhl. Věřil, že tím zničí tajemství, které Ondřej tvrdil, že je vytesáno přímo do základů tohoto domu.
„Je to v murech, Matěji,“ zachrchlal Ondřej a ukázal třesoucím se prstem nahoru, kde v tichosti hlídely zdi postavy ctností. „Víra, Láska, Naděje... ty nejsou jen ozdobou. Jsou to zámky. Kdo zná správné slovo, otevře bránu k tomu, co v domě spí.“
Matěj se rozesmál, ale byl to zvuk prázdný a nervózní. Pustil starce a s prázdným pohledem zabloudil zraky po fasádě. Viděl tam římské císaře, cválajícího jezdce a rytíře, který se opíral o kopí. Všechno to vypadalo jako marnost bohatého mydláře, jenom hromada kamene a barev. Vstupoval do domu s jistotou člověka, který už nic nečeká, jen chce ukradnout to, co mu patří.
Když však přišel k portálu a jeho bota dopadla přesně na letopočet 1619, stalo se něco, co v žádné knize není popsáno. Vzduch kolem něj ztuhl. Zvuk jeho vlastního dechu se změnil v hluboký, hrdelní tón, který nerezonoval v uších, ale přímo v kostech. Matěj ztuhl. Podíval se nahoru na ženu zpytující své bytí v zrcadle, na Fragilitas, a zděsil se. Zrcadlo v jejích rukou, vytesané z kamene, najednou začalo odrážet světlo, i když slunce bylo schované za mraky.
Ondřej, který zůstal stát venku, začal tiše zpívat píseň v jazyce, který už nikdo v městě nepamatoval. S každým slovem se obrazy na stěnách začaly mírně hýbat. Jezdec s mečem pohnul kopytem, jako by chtěl vyrazit z fasády dopředu, a rytíř s kopím mírně sklonil hlavu. Matěj se pokusil vykřiknout, ale z hrdla mu nevyšel žádný zvuk. Cítil, jak ho neviditelná síla vtahuje hlouběji do domu, ne skrz dveře, ale jako by ho samotné stěny pohlcovaly.
Lidé z okolí, kteří v tu chvíli procházeli náměstím, viděli jen dva muže u portálu. Viděli, jak se jeden z nich náhle zřítil na kolena a jak druhý, ten starý, s klidem odšel pryč do mlhy. Nikdo si nevšiml, že vteřinu poté, co Matěj zmizel z dohledu, se na fasádě domu objevila nová, drobná rýsa. Malý detail v jedné zlovecké scény, postava v pozadí s tváří zkřivenou děsem, která vypadala přesně jako on.
Ondřej už nikdy v Třebíči nebyl viděn. Zůstal jen dům se svými mlčícími ctnostmi a pískovcový nápis prosící o požehnání pro všechny, kteří v něm přebývají. Jenže někdo v tom domě přebývá i dnes, i když nemá maso ani kosti a jeho přítomnost je cítit jen v náhlém chladu, který polibne kůži každého, kdo se příliš dlouho dívá do kamenných zrcadel.
Kdo se dnes zastaví u portálu a přiloží ucho k chladnému kameni, možná uslyší tichý, zoufalý škrábání zevnitř zdi, jako by někdo chtěl vyrazit ven z obrazu.