Příběh: čerpací stanice Paseky
„Tady to končí, v této hloubce už žádná voda není, jen ticho a prach!“ vykřikl Antonín Kopecký a prudce pustil železnou páku, která s kovovým skřípěním dopadla na zem.
Kolem něj v srpnovém žáru roku 1862 hučela parní masina, která s rytmickým tleskáním hnala vodu z hlubin země směrem k zámeckým zahradám. Vzduch byl hustý, cítit z něj bylo spálené uhlí a vlhký kámen. Antonín otřel pot z čela špinavým rukávem košile a pohlédl nahoru, kde se nad ním tyčil nový, vysoký komín s pískovcovými zuby na vrcholu. Všechno na tomto místě bylo nové, čisté a precizně spočítané, jak tomu bylo u všeho, co nechali postavit Rothschildové. Jen jedna věc do tohoto řádu nepatřila.
V rohu strojovny, tam, kde stín z komína dopadal na bílé zdi, stál muž. Neměl na sobě žádný uniformní oděv, žádný plášť ani klobouk. Jen prosté šedé šaty, které vypadaly, jako by je vytekaly z mlhy. Muž se nehýbal, nedýchal a jeho oči byly upřeny na budoucí cestu vody, jako by viděl skrze zdi až do samotného srdce parku.
„Kdo jste a jak jste se sem dostal?“ vyjel Antonín a udělal krok vpřed.
Muž neodpověděl. Místo toho pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na vnitřní stěnu komína. V tu chvíli se zvuk parního stroje změnil. Rytmické tleskání přejšlo v hluboký, vibrující tón, který otřásal samotnými základy budovy. Antonínovi začaly zvonit uši a v hrdle pocítil pachuť železa.
„Hledejte v hloubce, kde voda mlčí,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření dvou kamení o sebe.
Antonín vyrazil vpřed, aby neznámého chytil, ale v momentě, kdy se ho dotkl, ruka prošla prázdnotou. Muž zmizel. Nebyla tam žádná otevřená brána, žádné tajné dveře. Jen prázdný prostor a stále vibrující vzduch. Strojovně se náhle ochladila, přestože kotel v sousední místnosti stále žhavě hořel.
Kopecký zůstal stát v tichu, které bylo náhle až bolestivé. Podíval se na páku, kterou před chvílí pustil. Na kovovém povrchu, tam, kde by mela být jen rzi a olej, byla vyrytá malá, precizní značka v podobě oka, obklopeného kruhem. Věděl, že takovou značku zde před minutou nebyla.
Následující dny se Antonín začal chovat podivně. Přestal mluvit s ostatními dělníky a trávil všechny volné chvíle na dřevěném ochozu, odkud pozoroval okolní krajinu. Neustále něco zapisoval do malého zápisníku a občasně, v noci, stoupal po schodech nahoru k věžičce, kde v naprostém tichu naslouchal tomu, co se děje hluboko v zemi.
Jednoho večera ho našli kolegové v bezvědomí u paty komína. V ruce svíral lístek papíru, na kterém nebyly slova, ale jen série čísel a souřadnic, které nedávaly smysl. Když se probudil, tvrdil, že slyší hlasy, které mu šeptají o věcech, jež budou přijít za mnoho desetiletí. Mluvil o ohních s nebe a o železných ptácích, kteří srazí stěny této budovy k zemi, aby zakryli pravdu o tom, co v hloubce pod Pasekami skutečně spí.
Kopeckého brzy odvolali z práce. Říkali, že ho zahalela parní mlha a zbláznil se. On však před odchodem posledníkrát pohlédl na unikátní dvojitý plášť komína a pousmál se. Věděl, že ten muž v šedých šatech neodšel, ale jen se schoval do samotné struktury budovy, do pískovců a cihel, aby čekal na někoho, kdo dokáže rozluštit kód vyrytý v železe.
Zápisník s číselnými řadami zmizel krátce poté, co byl z budovy odnesen. Nikdo z následných majitelů ani správců nikdy nenalezl stopu po tajemném návštěvníkovi, ale každý, kdo v tichu stál u paty vysokého komína, cítil zvláštní chlad a pocit, že je někdo pozoruje z místa, které není viditelné pro lidské oko.
Kdo dnes položí ruku na chladný kámen stěn v Pasekách, možná stále pocítí to lehké brnění v prstech, které před více než stoletím dopřevodilo Antonína Kopeckého k jeho šílenství.