Příběh: Červený dům v České Lípě

Když se voda v Ploučnici odrážela v černých oknech Červeného domu jako by se v nich někdo potopil, vykročil z dvora muž s pláštěm, který voněl po sušeném dřevěném uhlí a starými pergameny. Jeho jméno bylo Vít z Dubé, a přestože byl synem Jetřicha Berky, který tuto stavbu dal postavit, nikdy se tu nechtěl objevovat. Dnes však tu stál, a to proto, že v jedné z komnat našel dveře, které nikdy předtím neviděl.

Dveře byly nové, vyrobené z dubu, který ještě voněl po pilu, a přitom se do nich zapadaly jako by tam byly od samého počátku. Vít je odemkl klíčem, který mu dala jeho matka, když mu bylo třináct let, a ten klíč mu dnes vypadl z ruky. V komnatě bylo prázdno, jen na stěně nad lůžkem visel malý, neznámý obraz – žena v bílém šatu, která se dívala přímo na něj. Vít se podíval na obraz, ale její oči se nehnuly. Když se ohlédl, byl prázdný.

„Co to je za bláznovství?“ vydechl a přitiskl se k zdi, jako by ji chtěl roztrhat. Jeho služebník, starý Jan, který ho doprovázel, se zhluboka nadechl a řekl: „Pánové Berkové mají své tajemství, ale tohle je příliš. Když jsem sem přišel s vám, viděl jsem, jak se dveře samo sebe zavřely.“

Vít se otočil a zíral na dveře. Byly zavřené, ale klíč v nich visel. „To není možné,“ řekl a pokusil se je otevřít, ale nepoddaly se. „Jan, otevři to!“

Starý Jan se přiblížil, ale když se dotkl rukojeti, jeho ruce se zdály být přitahovány něčím, co nebylo vidět. „Pánové, něco tu není v pořádku. Včera jsem sem přišel na rozkaz pana Jetřicha, a dveře byly zavřené, ale klíč uvnitř byl. Dnes je klíč venku, dveře jsou otevřené, ale teď jsou zavřené znovu.“

Vít se rozčílil. „To je nemožné! To je čárka!“ Vytáhl meč, ale když se mu podařilo dveře otevřít, uvnitř komnaty se objevila žena, která tam předtím nebyla. Byl to obraz, který se zdi oddělil a stál před ním. „Kdo jsi?“ vykřikl Vít, ale žena jen tiše řekla: „Jmenuji se Markéta. A ty jsi Vít z Dubé.“

Vít se zaskočil. „Jak to víš?“

„Protože jsem sem byla vložena před šedesáti lety, když tuto stavbu stavěli. Jetřich Berka mě nechal namalovat, aby byla strážkyní domu. A teď jsi tu, aby ses o ni postaral.“

„Cože?“ Vít se zhluboka nadechl a cítil, jak se mu zvedá srdce. „Proč mě vyvolila právě já?“

„Protože jsi poslední z rodu, který má právo na tento dům. Jetřich Berka se rozhodl, že bude strážcem tajemství, které sem byl přiveden. A teď je na tobě, aby ses o něj postaral.“

Vít se podíval na Markétu a cítil, jak se mu zvedá chlad v zádech. „Co je to za tajemství?“

„Toto místo je plné energie, která se neustále mění. Když tu Jetřich Berka postaví, přinesl sem něco, co by mělo zůstat v tajnosti. Ale někdo se ho pokusil ukrást. A teď je na tobě, aby se to nedělo znovu.“

„Kdo to byl?“ Vít se přiblížil k Markétě a cítil, jak se mu zvedá teplo v prstech. „Kdo to byl, kdo se sem pokusil dostat?“

„Neznám jeho jméno. Ale víš, že v sousedství žije rodina, která se jmenuje Altschul. Josef Altschul, který se později stal majitelem cukrovaru, měl v minulosti zájem o toto místo. A když se podíval do komnaty, která je teď prázdná, našel tam něco, co by neměl vidět.“

Vít se zhluboka nadechl a cítil, jak se mu zvedá chlad v zádech. „Co to bylo?“

„Něco, co se nesmí ukázat světu. Něco, co by mělo zůstat v tajnosti.“

Vít se otočil a zíral na dveře, které se znovu zavřely. „To je nemožné,“ řekl a pokusil se je otevřít, ale nepoddaly se. „Jan, otevři to!“

Starý Jan se přiblížil, ale když se dotkl rukojeti, jeho ruky se zdály být přitahovány něčím, co nebylo vidět. „Pánové, něco tu není v pořádku. Něco se tu děje, co by nemělo být.“

Vít se otočil a podíval se na Markétu. „Co se stane, když se to tajemství ukáže světu?“

„Dům se změní. A s ním se změní i ty.“

Vít se zhluboka nadechl a cítil, jak se mu zvedá teplo v prstech. „Musím to zjistit. Musím vědět, co se tu skutečně děje.“

„Nechoď tam sám,“ řekl Jan. „Nechci, aby ses dostal do nebezpečí.“

„Nechci, aby se tajemství ztratilo,“ odvětil Vít a vykročil z komnaty. Za sebou zavřel dveře, které se znovu otevřely. Vít se otočil a zíral na Markétu, která se zdi opět oddělila. „Děkuji ti,“ řekl a vykročil z domu.

Když vyšel ven, cítil, jak se mu zvedá chlad v zádech. Voda v Ploučnici se zdála být tmavší, a když se podíval na město, viděl, jak se nad hradem Lipou táhne mrak, který se zdál být plný tajemství. Vít věděl, že se musí vrátit. Musí zjistit, co se tu skutečně děje, a co je to za tajemství, které se sem přineslo před šedesáti lety.

A když se podíval na Červený dům, cítil, jak se mu zvedá teplo v prstech. Věděl, že tam něco je. Něco, co by mělo zůstat v tajnosti. A teď je na něm, aby se o to postaral.

Když se vrátil do domu, dveře byly opět otevřené. Vít se podíval na Markétu, která se zdi opět oddělila. „Co se stalo?“ vykřikl.

„Tajemství je stále zde. Ale někdo se o něj pokusil. Musíš ho najít, než se ztratí.“

Vít se otočil a zíral na dveře, které se znovu zavřely. „Musím vědět, co to je.“

„To je na tobě,“ řekla Markéta a zdi se opět oddělila. Vít se otočil a vykročil z domu, ale když se podíval zpět, dveře byly opět otevřené. A v nich stála žena, která se mu zdála být známá.

„Markéta?“ vykřikl.

„Nebo snad někdo jiný. Něco jiného.“

A pak se dveře zavřely a Vít zůstal sám. Voda v Ploučnici se zdála být stále tmavší, a když se podíval na město, viděl, jak se nad hradem Lipou táhne mrak, který se zdál být plný tajemství.

Vít věděl, že se musí vrátit. Musí zjistit, co se tu skutečně děje. A když se podíval na Červený dům, cítil, jak se mu zvedá teplo v prstech. Věděl, že tam něco je. Něco, co by mělo zůstat v tajnosti. A teď je na něm, aby se o to postaral.

A když se podíval na Markétu, která se zdi opět oddělila, cítil, jak se mu zvedá chlad v zádech.

„Co je to za tajemství?“ vykřikl.

„To je na tobě, aby to zjistil,“ řekla Markéta a zdi se opět oddělila. Vít zůstal sám, a když se podíval na Červený dům, cítil, že něco tu je. Něco, co by mělo zůstat v tajnosti. A teď je na něm, aby se o to postaral.

A když se podíval na město, cítil, jak se mu zvedá teplo v prstech. Věděl, že se musí vrátit. A když se podíval na Červený dům, věděl, že tam něco je. Něco, co by mělo zůstat v tajnosti.

A když se podíval na Markétu, která se zdi opět oddělila, cítil, že je to na něm.

Červený dům čeká. A s ním i tajemství, které se sem přineslo před šedesáti lety. A teď je na tobě, aby ses o něj postaral.