Příběh: Červený Újezd

Vzduch v krčmě byl tlustý jako med, přetékající z hrnků s pivem a kožených pytlů s kvasnicí, když se vrátili.

Ctibor Tiburc Žďárský se opřel o stůl, kde ležely jeho rukavice — zbytečně. Na palcích měl již jen špaty, jako by je někdo vytrhal z kůže. Tvář mu drtila bolest, ale to neřekl. Řekl jen: *„Kde je můj syn?“*

Předsedající muž na židli u ohně, starý Šebestian z Nučic, se pohlédl na oheň, kde plavaly stíny. *„Přišel jsem ti říct, co jsem zjistil. Ale nejprve…“* — a přiložil k ústům prst. *„Zítra ráno odjedeš. S Matyášem.“*

Ctibor se zvedl, ale jeho tělo bylo těžké jako olovo. *„Proč?“*

Šebestian se usmál, ale ústa mu sevřely do drsné linie. *„Protože Červený Újezd se chce bránit. A ty jsi poslední Žďárský, kdo tu může rozkazovat.“*

V tom okamžiku se dveře krčmy rozlomily jako prasklý led. Vnukl do místnosti muž v černém plášti, jehož tvář byla zakryta šátkem. *„Ctibore…“* — hlas byl jako šepot v temnotě. *„Musíš odejít. Hned.“*

Ctibor se otočil. *„Florián?“*

Syn se zastavil uprostřed sálu, jeho oči byly jako dva propadlé koláče. *„Otec…“* — a pak se zřetelně zvedl jeho plášť. Na rukávu mu visely stopy, které vypadaly jako vykrojované kusy kůže. *„Nevidíš, co se děje?“*

V krčmě se zastavilo dýchání. Šebestian se zvedl, jeho tvář byla bledá jako mrtvec. *„To není on. To je…“* — ale nedokončil. V té chvíli se oheň v krbu zhasl a ve tmě se ozvalo šepotání, které nebylo lidské.

Ctibor sevřel pěst. *„Kdo jsi ty?“*

Syn se rozplakal. *„Já jsem to, co zbylo. Ale nejsem já.“*

V okamžiku, kdy se dveře znovu otevřely, vnikl do místnosti muž v černém, jehož šat byl jako stín. *„Žďárští už tu nepatří. Ale vy jste poslední, kdo si to pamatuje.“* — a pak se rozplýval v temnotě, jako by ho vzal někdo jiný.

Ctibor se podíval na svého syna. *„Florián…“* — ale Florián už neodpovídal. Jen stál a díval se na zdi, jako by tam viděl něco, co ostatní neviděli.

Šebestian se schoulil. *„Musíme odejít. Hned.“*

V té chvíli se krčma začala otřásat. Zdi křičely, jako by byly plné hlasů. A z temnoty se ozvalo: *„Zůstaňte…“* — hlas, který znali všichni, ale nikdo neví, odkud přišel.

Ctibor vzal syna za ruku. *„Pojďme.“*

Když vyšli z hradu, noční vzduch byl studený jako hrob. A za nimi zůstaly dveře krčmy otevřené, jako by je někdo čekal.

Až do Prahy je doprovázel muž v černém, který nikdy neřekl jméno. *„Když se vracíte, už nebude stejné.“*

A tak se Ctibor Tiburc Žďárský vrátil do Červeného Újezdu s tím, že jeho syn už není jeho. A že hrad se chystá na něco, co nikdo nechápe.

Až dodnes se říká, že když se v noci podíváš na hradní věž, vidíš stín muže, který se pokouší otevřít dveře krčmy — a nikdy nedokáže. Protože dveře jsou už pryč.