Příběh: Chlebová pec
Když se pec otevřela sama.
Kostelní hodiny v Lenoře právě odbily půl třetí, když se pekařská mistrovna Markéta Švejdová probudila z neklidného spánku. Vzduch v malé komůrce nad pecí voněl po vlhkém dřevě a popelu, ale pod tím se jí zdálo, že cítí něco jiného — sladké, jako by někdo v noci pekl medové koláče. Vstala, svíčka na okapě se roztřepetala, a když se přiblížila k pevnému kamennému prahu pecí, ucítila teplo, které z ní vyzařovalo. Byla studená jako led.
„To není možné,“ zašeptala, a když sehnula, aby dotkla kamene, ucítila, že je horký. Pec byla roztopená. Ale nikdo ji v noci netopil.
Vzala kousek suchého dřeva a zaklepala na zděnou stěnu. Zvuk byl hluchý, jako by uvnitř něco neodpovídalo. Pak si vzpomněla — včera večer, když odcházela, zhasla oheň a zapečetila otvory hlínou, jak se to dělá. Teď ale v úzkém otvoru, kam se vkládaly pecny, svítilo rudé žárové světlo, jako by někdo v ní právě vyndal chléb.
„Kdo to sem přišel?“ zeptala se sama sebe, ale odpovědi nedočkala. Vtom z pecí vyletěl slabý proud teplého vzduchu a s ním přišel pach — ne popel, ne dřevo, ale něco sladkého, téměř jako by v ní někdo pekl *čerstvé těsto*. Markéta sevřela rty, až se jí pod nimi objevily bílé čáry. Pak se rozhodla: otevře ji.
Když odhrnula těžký kámen, který zakrýval vchod, uviděla uvnitř pecí něco, co ji zmrazilo do kořenů. Na dně, tam, kde by mělo být dřevo nebo popel, ležela *pecna chleba*. Ale ne taková, jaké pekly ostatní. Ta byla velká jako dětská hlava, hladce vyválená, s povrchem lesklým jako lakován. A když se Markéta sklonila blíže, uviděla v něm něco, co ji donutilo ustoupit: v chlebě, jako by byl vyryt, byl *obrázek*.
Nebyl to žádný zvířecí znak ani symbol, jaké znala z církevních knih. Bylo to *obličej*. Muž s hluboce vrypy v obličeji, jako by ho někdo vyřezal nožem, a kolem něj se vinula nápis, který Markéta nepoznala. Bylo to něco, co se nepodobalo žádnému písmu, které kdy viděla.
„Pánbůh mi pomoz,“ vydechla a krok za krokem ustoupila, až se opřela o studený zídek. Vtom slyšela za sebou kroky. Rychlé, jako by někdo běžel po prašné cestě. Otočila se — a uviděla starého Šimona, lesníka z lesů za obcí, jak se k ní blíží s bílou tváří.
„Markéto, co se děje?“ zeptal se, ale když uviděl, že se dívala do pece, jeho hlas se změnil. „Co tam máš?“
„Nevím,“ odpověděla, a její hlas zněl jako list papíru, který se trhá. „Ale ten chléb… ten tam nebyl včera.“
Šimon se přiblížil, ale když se sklonil, aby se podíval, chléb v pecí zmizel. Zůstala jen prázdná, studená komora, jako by nikdy nic nebylo.
„To je nemožné,“ zašeptal lesník. „Pec byla zalitéj hlínou. Nikdo sem nemohl přejít.“
Markéta se podívala na něj, a vtom si uvědomila, že má v ruce kousek dřeva, který držela, když ji probudilo teplo. Na něm byly stopy — ne popel, ale něco tmavšího, jako by ho někdo *namočil v čemsi*. A když si ho přiblížila k nosu, ucítila ten samý pach jako z pecí. Sladký. Jako by v něm byl *med*.
„Co to je?“ zeptal se Šimon, ale ona už neodpovídala. Protože vtom slyšela z daleka, z lesa, něco, co ji zmrazilo. Bylo to *zpívání*. Nízký, monotónní hlas, který se nezdál lidský. A když se oběma podařilo najít odvahu podívat se přes okraj vesnice, uviděli, jak se mezi stromy pomalu pohybuje *postava*. Nebyla to žádná lidská bytost. Bylo to něco vysokého, štíhlého, oblečeného v šedý plášť, který se vlnil, jako by ho nesl větrný proud, i když vzduch byl zcela klidný.
A pak se postava zastavila. Podívala se přímo na pec.
„To není náhoda,“ řekl Šimon tiše. „Ten chléb… ten nebyl pro nás.“
Markéta sevřela pěsti, až jí nehty zapůsobily do dlaní. „Co máme dělat?“
Lesník se podíval na ni a jeho oči byly jako dva černé otvory. „Zavřít ji. A nikdy ji neotevřít.“
Ale už bylo pozdě. Protože když se oběma podařilo dostat se ven, pec byla prázdná. A v ní zbylo jen jedno — slabé, teplé místo na dně, jako by někdo právě vyndal pecnu. A v tom místě, kde ležel chléb, zůstala *hluboká jamka*. Jako by něco z pece *vysalo*.
Od té doby, když se v Lenoře peče, nikdo neříká, co se skutečně stalo. Ale každý, kdo se podívá do pecí, když je prázdná, si myslí, že tam někdy, v hluboké noci, ještě něco *zůstalo*. A že když se pec roztopí, může se vrátit.
Proto se lidé dnes, když přijdou na lenorské pečení, podívají na tu starou zděnou pec a zamyslí se. A někdy, když je noc tichá a pec je naplněna teplem, si zdá, že slyší *zpívání* z lesa. A že někdo, někdo, kdo tam nebyl, teď *čeká*, až se otevře.