Příběh: chrám Povýšení svatého Kříže v Teplicích

Když se Markéta z Schönbergů probudila v té noci, věděla, že už nikdy nebude spát jako dříve.

Větrný vítr hučel přes kamenné schody, které vedly z jejího pokoje v zámeckém křídle přímo ke kapli. Když se opřela o studený mramor parapetu, zjistila, že dech jí unikl v chladném vzduchu, který se vlil z otvorů v kamenné věži. V kapli někdo svítil. Světlo bylo tak slabé, že by ho mohla za normálních okolností přehlédnout – jen bledý žlutý plamínek, který se třpytil za jednoduchým oknem nad hlavním oltářem. Markéta věděla, že žádný služebník by v této době neměl být uvnitř. A že ona sama by sem neměla jít.

Ale když se podívala dolů, uviděla ho.

Bylo to jen stín, pohybující se mezi hroby pod kaplí, kde odpočívali její dědeček Volf z Vřesovic a její matka, která zemřela při porodu. Stín, který se zdál být příliš vysoký na to, aby patřil člověku. Příliš tenký. Jako by se skládal z něčeho, co nebylo z masa a kostí.

„Kdo je tam?“ zeptala se sama sebe, hlasem, který se ztratil ve větrném víru.

Náhle se světlo v okně zvýšilo. Plamen se rozrostl do plného kruhu, jako by někdo vložil do svíce další, větší. A pak se ozval hlas – ne zvenčí, ale přímo v její hlavě, jako by jí ho někdo vtiskl do mysli.

*„Ty jsi tu už jednou byla, Markéto.“*

Srdce jí skočilo do krku. Věděla, že nikdy předtím nebyla v této kapli, když byla sama. Ale pamatovala si vůni – smíšenou z prachu, starého dřeva a něčeho sladkého, jako by někdo před dlouhou dobou rozlil na kamenné stěny vonnou vodu. A pamatovala si i chlad, který se valil z podzemí, jako by z hrobů vystupoval něco, co se nechtělo vrátit.

„Kdo jste?“ zeptala se nahlas, i když věděla, že odpověď už zná.

Světlo se rozlilo po stěnách, až se zdálo, že celá kaple hoří. Ale nebylo to oheň. Bylo to světlo, které nehoří, které nepoškozuje. A v něm se objevila postava – žena v bílém šatu, který se zdál být vyrobený z něčeho mezi mrakem a mlhou.

„Jsem ta, která čeká,“ řekla žena. „A ty jsi ta, která bude čekat dál.“

Markéta pocítila, jak se jí nohy podkládají. Věděla, že by měla utéct. Ale místo toho se její ruka sama od sebe dotkla zdi, kde se vlhké skvrny sladce mísily s prachem. A když se podívala dolů, uviděla, že stín pod ní už není sám.

Byla tam ještě jedna postava. Malá, jako dítě. Držela v ruce malou svíčku, která svítila stejně jako ta v okně.

„Co chcete ode mě?“ zeptala se Markéta, i když už věděla, že to nebude otázka.

„Chceme, abys nám dala jméno,“ odpověděla žena. „A abys nikdy nezapomněla, že i ty jsi součástí toho, co zde zůstalo.“

Když se Markéta probrala druhý den, ležela na posteli, oblečená do noční košile, která byla vlhká, jako by ji někdo pokropil vodou. Okno nad oltářem bylo temné. A když se laternou přiblížila ke stěně, uviděla, že na kameni, kde se dotkla, zůstala stopa – ne prstů, ale něčeho jako by tam někdo napsal písmeno. Malé, téměř vybledlé.

M.

A pod ním, jako by tam bylo vytesáno před staletími, další písmeno, které se zdálo být starší než kamenná zeď sama:

S.

Markéta věděla, že nikdy nepochopí, co se stalo. Ale když se o několik týdnů později provdala za rytíře z nedalekého hradu, vzala si za příjmení Schönberg. A když později, v roce 1620, byla pohřbena v téže hrobce pod kaplí, kde odpočívala její matka a dědeček, nikdo nezmínil, že by její hrob byl jiný než ostatní.

Až na to, že když se v roce 1798 začalo zvedat věž, zedníci našli v podzemí kamennou desku, na které byl vyrytý symbol – kříž s dvěma písmeny:

M.S.

A nikdo z nich neví, proč tam byl.