Příběh: Chrám svatého Václava a svaté Ludmily
Kovový zvuk klíče v zámku zněl v tichu jako výstřel. Antonín stál v předsíni a dlaně se mu třesly tak silně, že skoro nedokázal udržet těžký svazek. V kapse kabátu mu pálila obálha s dopisy, které nikdy neměly vyjít najevo, důkazy o zradě, která mohla zničit životy mnoha lidí v okolí Třebíče. Vstoupil dovnitř a vzduch ho udeřil vůní čerstvého vápna, lněného oleje a tlejícího vosku.
Byl rok tysíc devět set čtyřicet a tento dům boží byl ještě nový, skoro až příliš čistý na to, aby v něm mohl být ukryt tak špinavý hřích. Antonín nehledal útechu. Hledal způsob, jak se zbavit stop své minulosti, aniž by ho někdo viděl.
Kroky mu zněly dutě. Zastavil se uprostřed prostor, kde se stěny zdobily obrazy svatých s velkými, táhlými očima. Tyto tváře, které vyvedl samotný kněz, který chrám navrhoval, se na něj dívaly s podivným klidem. Antonín ztuhl. Měl pocit, že ty malované postavy nepozorují jen jeho tělo, ale vidí hluboko do jeho hrudi, kde mu tlouklo srdce jako uvězněný pták.
Vytáhl obálku a hledal místo, kam by ji mohl schovat nebo zničit. V ten moment ho zasáhl paprsek světla. Padal shora, z vysoké věže, a dopadl přesně na jednu z ikon. Zlatá báň chrámu, která vně oslňovala okolí, teď skrze okna propouštěla světlo, které nebylo bílé, ale mělo barvu tekutého zlata. To světlo se odrazilo od stěny a dopadlo přímo na podlahu před nohama Antonína.
V tom tichu, které by se dalo krájet, zaslechl šepot. Nebylo to slovo, spíš hluboký tón, který mu rozechvěl hrudník. Antonín ztuhl. V prostorách nebyl nikdo, jen on a tichý mír nového chrámu. Přesto měl pocit, že někdo stojí těsně za jeho rameny. Cítil chladný průvan, ačkoli všechna okna byla zavřená.
Podíval se znovu na zlatý paprsek. V tom světle uviděl na podlaze malý, ryzím zlatem posetý šupínek, který tam předvtím nebyl. Přiklekl a zvedl ho. Byl to jen kousek lístku ze zlatení, který musel dopadnout z klenby, ale v rukou mu začal zvláštně hřát. Teplo se rozšířilo do prstů, pak do zápěstí a nakonec mu zaplnilo celé tělo pocitem, který neuměl pojmenovat. Nebyla to hrůza, ale náhlé, drtivé uvědomění si vlastní malosti.
V tu chvíli se z hloubi chrámu ozval zvuk zvonku. Byl to jemný, krátký signál, jako by ho někdo jen lehce dotkl. Antonín se prudce otočil. U vchodu, kde byla vytesána deska v úctě k vladyce Gorazdovi, stál stín. Nebyl to člověk, spíše jen hra světla a stínu v polomraku. Postava k němu nepromluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k východu, pryč od místa, kde chtěl své hříchy pohřbít.
Antonín pocítil, jak mu z hrdla stoupá žluč. Obálka v jeho kapse už nebyla jen papírem, byla to kotva, která ho táhla ke dnu. Podíval se na ikony, které ho doprovázely od příchodu, a poprvé si všiml, že jedna z postav na stěně má ruku nataženou v gestu odpuštění.
Vykročil směrem k dveřím, ale ne proto, aby utekl. Zastavil se u pamětní desky u vchodu. Dotkl se chladného kamene a pocítil, jak mu z prstů odtéká ta tíha, která ho léta svázala. Dopisy nevyhodil, ani je nezničil v ohni. Odnesl je tam, kde mohly být nápravně použity, aby pravda vyšla najevo, i kdyby to znamenalo jeho vlastní pád.
Když zavřel těžké dveře chrámu za sebou, stál chvíli v zahradě a hledal očima zlatý lesk báně proti šedému nebi. Věděl, že v tom nově postaveném domě se stalo něco, co nelze vysvětlit logikou ani časem.
Kdo dnes prochází kolem tichých zdí v Horka-Domky, možná nevidí nic než krásnou stavbu. Jen někteří z návštěvníků pocítí v hloubi síně ten stejný neznatelný tah, který nutí člověka ztichnout a přiznat si pravdu, kterou už nemůže déle skrývat.