Příběh: chrám Uvedení Bohorodice do Chrámu
„Už toho víc nevyváděj, prostě to udělej a zmiz!“ zakřičel Jakub a prudce odrazil dveře domu, až se otřesly okna v celé ulici. V rukou svíral složku s papíry, které měly definitivně ukončit jeho vztah k rodině i k vlastním zásadám. V hlavě mu hřmělo, dýchal zprudka a svět kolem něj se rozmazal do šedého šumu brněnského odpoledne. Šel bez cíle, jen aby utekl z vlastního hněvu, který ho pálil v hrdle jako žroutáková kyselina.
Kroky ho zavedly do Husovic. Vranovská ulice vypadala v jeho očích jako nekonečný tunel stejných domů. Jakub zastavil náhle. Před ním stála budova, která se na první pohled ztrácela v řadě obyčejných domů, ale něco v ní bylo jiné. Nebyla to jen fasáda, byl to pocit ticha, který vrazil do jeho vnitřního chaosu jako zeď. Bez přemýšlení, hnaný zvláštní přítahlivostí, kterou nedokázal pojmenovat, otevřel těžké dveře a vstoupil dovnitř.
Vteřinu poté ho udeřil pach. Nebyl to jen vůnětýče, byl to hustý, sladký a těžký mrak pryskyřice a starého dřeva, který ho okamžitě přitlačil k zemi. Tma v předsňáku byla hluboká, ale dál vpředu, v prostoru lodi, tančily paprsky světla v prachu. Jakub stál v naprostém tichu, které však nebylo prázdné. Bylo to ticho, které poslouchá.
Když přistoupil blíž k vyřezávané stěně s obrazem svatých, jeho zrak zastavil jeden detail. Zlaté okraje ikon se třpytily v polomraku a pohledy vyobrazených postav se zdály sledovat každý jeho pohyb. Jakub se chtěl otočit a odejít, ale v ten moment zaslechl šepot. Nebylo to slovo, spíše hluboký, vibrující zvuk, jako by tisíce hlasů mluvily najednou, ale v naprosté harmonii.
Opřel se čelem o chladný kámen stěny a zavřel oči. V hlavě se mu znovu objevila tvář matky, její vyčítání a jeho vlastní krutá odpověď. Chtěl to zahazovat, chtěl zapomenout. Ale v tom prostoru, kde se moderní domovní zástavba setkávala s něčím věčným, se něco změnilo. Cítil, jak mu po tváři stéká horká slza, přestože v srdci stále cítil led.
„Pomozte mi,“ vydechl do prázdnoty.
V tu chvíli se z hloubi chóru ozval zvuk. Nebyl to zvon ani hudba, ale jemné, rytmické klepání, jako by někdo tloukl prsty do dřeva. Jakub otevřel oči a spatřil v rohu prostor, kde se stýkaly stěny s obloukem. Tam, v paprsku světla, viděl postavu. Byl to muž v černém rouchu, který se na něj nedíval, ale tichým pohybem ruky ho pozval blíž k obrazu.
Jakub přistoupil k ikonostasu. Jeho prsty se dotkly jemně vyřezávaného dřeva. V ten moment pocítil pod prsty zvlášní Wärme, jako by dřevo stále žilo a dýchalo. Před očima se mu rozvetvily obrazy cizích lidí, vojáků z dalekých zemí, kteří kdysi padli, aby ostatní mohli žít v míru. Pocítil náhlý, drtivý tlak zodpovědnosti za vlastní život. Všechny ty papíry ve složce, které před hodinou znamenaly konec všeho, teď v jeho rukou vážily jako hromada kamenů, které už nechtěl nést.
Když se znovu podíval na kněze, byl prostor prázdný. Muž zmizel, jako by byl jen stínem nebo vzpomínkou. V chrámu opět zavládlo absolutní ticho, jen vůně pryskyřice byla intenzivnější než kdy jindy. Jakub pomalu vyrazil z budovy zpět do ulice. Svět venku byl stále stejný, ale on už ne Byl.
Složku s papíry nezahodil, ale vložil ji hluboko do tašky. Věděl, že musí jít zpět a žádat o odpuštění, i když nevěděl, kdo nebo co v tom malém domě v Husovicích právě v tu vteřinu s ním mluvil.
Kdo dnes přejde kolem tohoto domu, možná uvidí jen obyčejnou fasádu, ale v jeho nitru stále dřímá odpověď na otázku, kterou si Jakub nikdy neodvážil nahlas položit.