Příběh: Cihelná (Malá Strana)
„To není moje šperkařka, pane!“
Krátké, ostré slovo vyrazilo z úst starého Jana Kříže, jak mu prsty klouzaly přes zelený samet na vnitřku schránky. V ruce držel něco, co by neměl držet vůbec – malý, zkroucený kroužek z neznámého kovu, studený jako led i v tomto červnovém večeru. Okno paláce č. 2 na Cihelné ulice bylo otevřeno, a přestože venku vonělo praženou hlínou z Hergetovy cihelny a slaným dechem Vltavy, cítěl jen kovovou pachuť, která mu lepkavě přilnula k prstům.
„Ty jsi ji našel v té skříni, co je v suterénu?“ zeptal se za ním mladý továrník František Herget, syn zakladatele cihelny, a jeho hlas zněl jako kladivo na kov. Jan Kříž neodpověděl. Věděl, že šperkařka, kterou měl na starost, patřila paní Marii, vdově po obchodníkovi s kožešinami, a ta mu důvěřovala jako vlastnímu synovi. Ale tento kroužek – ten byl jinde. Někde mezi prachovými vrstvami, které se valily z cihelných stěn, když pršelo.
„Pane Hergete, já nechci problémy,“ zamumlal starý šperkař a kroužek schoval do kapesního hodinkového řetězu, který mu zanechal jeho zemřelý mistr. „Ale tenhle kroužek…“ Zastavil se. V okamžiku, kdy ho dotkl, mu připadal jako kus měsíce, který by někdo ztratil v hlíně. Na jeho vnitřní straně byla vyryta jediná slova: *„Proč tady?“*
František Herget se naklonil nad jeho rameno, ale když se pokusil kroužek vzít, Jan Kříž se mu vyhnul. „To není vaše, pane. A není ani moje.“ Jeho ruce se třásly, ale ne z chladu. Z něčeho hlubšího, co ho probudilo, když kroužek dotkl světla svíčky. Teď viděl, jak se v jeho povrchu odráží nejen světlo, ale i stíny, které tam neměly být – stíny vysokého muže v černém plášti, který stál u cihelny, když ji Herget starší stavěl. Muž, který nikdy neodešel.
„Ty jsi blázen, Kříže,“ řekl František a odfrkl si. „To je jenom starý odpad z cihelny. Někdo ho tam schoval, když tu ještě stál ten starý mlýn.“
Ale Jan Kříž věděl, že mlýn na tomto místě nikdy nestál. A že kroužek není odpad. Když ho přiložil k uchu, slyšel tiše, jako by někdo šel po prachových schodech pod palácem, kde dnes bydleli Hergetovi. Šepotal nějaké slovo, které neznal, ale které mu rozbušilo srdce jako náraz vody do mlýnského kola.
„Pane…“ začal, ale dveře se otevřely a vešla paní Marie, její tvář bledá jako vápno. „Jan, kde je ta šperkařka? Dnes večer přijede pan hrabě z Lužického semináře a chce si prohlédnout ty nové náhrdelníky.“
Jan Kříž se podíval na kroužek, který mu teď hořel v kapse jako uhlík. „Paní, já ji nemám.“
Večer toho dne se vrátil do suterénu, kde našel ještě něco jiného: malý, zaprášený deník, jehož stránky byly plné kreseb cihelny, jak ji nikdo neznal – s věžemi, které nikdy nestály, a s jménem, které se opakovalo jako modlitba: *„Václav Malý.“*
Když ho Františkovi Hergetovi ukázal, ten jen zasmál. „Nějaký starý šašek, co tu kdysi pracoval. Zmizel před třiceti lety. Nikdo o něm nic neví.“
Ale Jan Kříž věděl, že lže. Protože když se vrátil do paláce, našel na svém stole ten samý kroužek – tentokrát vedle malého, nového klíče. Klíče, který odemkl skříň, kterou nikdo neviděl. A uvnitř bylo prázdno. Ale na zdi visel portrét muže v černém, který se na něj díval přímo do očí.
Následujícího rána byl Jan Kříž pryč. Nikdo neví, kam. Ale když se Františkovi Hergetovi podařilo najít ten klíč a otevřít skříň, našel tam jen prázdnou sklenici – a na dně kapku něčeho, co svítilo jako mlha nad Vltavou.
Dnes, když procházíš Cihelnou ulicí, můžeš se zastavit u paláce č. 2 a poslechnout si, jak větrný vítr šustí mezi cihelnými zdmi. Někdy, když je noc klidná, slyšíš tiše, jak někdo volá. *„Proč tady?“*
A pak už jen tiše odchází.