Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Cihlářská 17c

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Cihlářská 17c
Smyšlený příběh

Příběh: Cihlářská 17c

Příběh: Cihlářská 17c
❧

„Ustup, ty blázne, nebo tě tady nechám hnídět s těmi tvými stíny!“ zakřičel Mikuláš a prudce odstrčil mladého muže z cesty. Vzduch v úzké uličce byl hustý, cítit z něj bylo mokré dřevo a hniloba z blízkých rybníků, která se lepila na hrdlo jako studený obrub. Mikuláš svíral v ruce těžký železný klíč, který mu v dlani svedil kůži chladem, a zíral na zdiva domu, jenž zde stál jako mlčenlivý svědek věcí, jež by neměly existovat.

Mladý pomocník, jmenovaný jako Janěk, se však neustoupil. Třásl se, přestože bylo horké léto, a ukázoval prstem na horní okno, kde se v polomraku vlnělo něco, co připomínalo bílý hedvábí. Jenže v tomto domě bylem nesmět. Nikdo v okolí Veveří netušil, kdo v těchto stěnách skutečně bydlí, a kdo se odvážil překročit práh, vrátil se s prázdným pohledem a zapomenutými slovy.

Mikuláš byl muž praktický, stavitel, který věřil jen tomu, co mohl změřit úpravnicí. Přesto ho k tomuto místu táhlo zvláštní volání, které neslyšeli ostatní. Bylo to jako tichý tón zvonu, který zní hluboko v zemi. Když Janěk znovu zkusil promluvit, Mikuláš ho utišil prudkým gestem. V ten moment se z okna ozval zvuk. Nebyl to křik ani pláč, ale rytmické škrábání, jako by někdo dlouhými nehty pomalu přejížděl po hrubém kameni.

„Oni tam jsou, mistře. Viděl jsem je včera, jak vystupují ze zdivů,“ šeptal Janěk a jeho hlas zněl jako praskání suchého chvistu.

Mikuláš se zasmál, ale byl to suchý, nervózní smích. Přistoupil k hlavnímu vchodu. Dveře byly z masivního dubu, tak těžké, že by je jeden muž sotva pohnul, přesto se v tu chvíli s tichým skřípnutím pootevřely. Zvuk byl ostrý, pronikavý, jako by se v něm lámala skleněná váza. Zvnitř proudnul proud vzduchu, který nebyl ani teplý, ani studený, ale nesl s sebou vůni starých pergamentů a sušeného levandulového kvítku, což v té době v této oblasti nedávalo žádný smysl.

Krok vpřed byl jako vstup do jiného světa. Mikuláš vstoupil do síně, kde světlo svíců nevrhalo žádné stíny. Všechno bylo příliš čisté, linie stěn příliš rovné, jako by dům nebyl postaven lidskou rukou, ale vykouzlen z myšlenky o dokonalosti. Vprostřed místnosti stál stůl z černého dřeva a na něm ležela otevřená kniha. Stránky byly prázdné, ale inkoust se na nich začal objevovat sám od sebe, vteřinu po vteřině.

Mikuláš přistoupil blíž. Cítil, jak mu srdce tluče proti žebrům jako uvězněný pták. Když se sklonil, aby si přečetl slova, zjistil, že v knize je popsán jeho vlastní život. Každý krok, který právě udělal, každé slovo, které Janěkovi zakřičel, bylo zde zapsáno s děsivou přesností. A pak přišla poslední věta.

„Když se otočí, uvidí toho, kdo ho sem pozval.“

Mikuláš pomalu otočil hlavu. V rohu místnosti stál muž, který vypadal přesně jako on sám, jen byl starší o padesát let a v očích měl prázdnotu, která pohltala veškerý světlo. Cizinec k němu natáhl ruku a v dlani držel stejný železný klíč. Bez jediného slova, bez jediného gesta, se starší muž rozplynul v šedém dýmu, který zanechal vzduch chutnat po železe a popelu.

Mikuláš vyběhl z domu tak rychle, až zapomněl na Janěka. Utíkal lesy, až mu plíce pálily a v hlavě mu stále znělo ono rytmické škrábání. Nikdy už se do té ulice nevrátil, ale zbytek života každou noc vnímal ten samý tón zvonu, který ho táhl zpět k těm stěnám.

Kdo dnes prochází kolem tohoto domu, možná pocítí ten zvláštní chlad v zádech, i když svítí slunce. Zdiva stále chrání tajemství o muži, který v knize našel svůj konec dříve, než ho stihly najít roky. Kdo ví, zda v horním okně stále visí bílý hedvábí a čeká na toho, kdo se odváží otevřít dveře a dopřát se zapisu do prázdné knihy.

✦
Příběh se váže k památce Cihlářská 17c Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)